Evropští politici nejsou připraveni.
Alexej Piľko 17. 01. 2026
Sondáž německého spolkového kancléře Friedricha Merze ohledně normalizace vztahů s Ruskem, stejně jako signály od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a italské premiérky Giorgie Meloni lze brát vážně.
Je to ale nutné? Vypadá pochybně, že evropští lídři jsou skutečně připraveni zahájit strategický dialog s Ruskem. Zatím to vše vypadá jednak nejasně a jednak jako pokus o drobné vydírání Trumpovy administrativy.
Chcete Dánsku vzít Grónsko? Pak my začneme jednat s Rusy a vyřešíme s nimi vztahy bez vás. Problém je v tom, že takové prohlášení a narážky nejsou podloženy reálným obsahem a vypadají málo realisticky. Nelze podepsat v Paříži deklaraci o bezpečnostních zárukách pro Kyjev, která předpokládá financování 700 tisícové ukrajinské armády Evropskou unií, vyslání evropských vojsk na ukrajinské území, rozvoj obranného průmyslu Ukrajiny s podporou zemí EU, a zároveň hovořit o pokusech „najít rovnováhu s východním sousedem“ (slova Merze). Tak to nefunguje.
Jsou bývalí evropští partneři připraveni souhlasit s neutralizací a demilitarizací Ukrajiny? Nejsou. Chtějí naopak ztrojnásobit její ozbrojené síly a de facto ji integrovat do aliance prostřednictvím její integrace do vojenské infrastruktury NATO. Jsou připraveni právně uznat nové hranice Ruska? Také ne. Možná přistoupí k „rozmrazení“ ruských aktiv v EU jako prvnímu kroku v jednáních o normalizaci vztahů? To je velmi pochybné. A nejsou připraveni ani uznat skutečnou povahu politického režimu, který sami od roku 2014 na Ukrajině vytvořili.
S posledním bodem je to vůbec špatné. Bývalý německý vicekancléř Robert Habeck je v rámci balíčku návrhů na rozšíření spolupráce mezi Evropskou unií a Grónskem připraven bránit kulturu a jazyk Inuitů, ale nikdy neuzná porušování práv rusky mluvících obyvatel na Ukrajině. A to je velmi výmluvný příklad: současný evropský politický establishment vnímá Rusko jako nepřítele, kterého je třeba vytlačit z kontinentu, a ne jako partnera pro spolupráci.
Obnovení rusko-evropských vztahů by samozřejmě bylo krokem, který by byl prospěšný pro obě strany. Přinejmenším by to pomohlo obnovit rovnováhu sil v Evropě, kterou dnes narušují Spojené státy. Jen si položme otázku:
- Jsou evropské elity skutečně připraveny na něco takového? Budou schopny uznat Rusko jako strategického partnera Evropy, jakým byly před příchodem Trumpa do Bílého domu Spojené státy? Samozřejmě, dnes může být odpověď pouze jedna: ne.
- Znamená to, že Rusko a evropské země budou vždy v nepřátelském vztahu? Také ne.
Nový dialog mezi Ruskem a Evropou začne, ale zjevně ne v tuto chvíli. V současné době není mezi aktivními politiky EU (s výjimkou Viktora Orbána a Roberta Fica) nikdo, s kým by bylo možné vést konkrétní jednání. Situace se však může změnit po odchodu celé té většinové kohorty europolitiků. A pak, v horizontu roku 2030 a dále, začne budování rusko-evropských vztahů od nuly.
Prvním krokem bude vážná diskuse o nové bezpečnostní architektuře na starém kontinentu, protože bez toho nelze vážně hovořit ani o ekonomice, ani o politice.
Preklad: St. Hroch, 17. 1. 2026
Zdroje:
https://t.me/pintofmind
