16. 07. 2025
Doktor historických věd, zasloužilý profesor, vědecký vedoucí fakulty světové ekonomiky a světové politiky Národní výzkumné univerzity Vysoké ekonomické školy v Moskvě, čestný předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku.
Toto je pokračování článku, založeného, mimo jiné, na výsledcích série výzkumů a situační analýzy provedené v dubnu tohoto roku. Jsem vděčný kolegům, jejichž myšlenky a hodnocení široce využívám. Za text a závěry však nesu odpovědnost pouze já. S.А.K.
Ukrajinská krize
Nemaje úplné a spolehlivé informace o našich vojenských, technických a finančních možnostech, o situaci na frontách SVO, na vyjednávacích platformách, nebudu se pokoušet podněcovat naše statečné vojáky a vysoce profesionální diplomaty. Omezím se na obecné politické poznámky. Evropané mají zájem na pokračování války, Američané nemají zájem pouze do té míry, do jaké hrozí přerůst v jadernou válku a rozšířit se na území USA nebo v opakování afghánské hanby.
Dosáhnout bezpečnosti našich hranic, trvalého míru, který vyloučí obnovení války, pomalým postupem našich vojsk, dokonce vytvořením úzkých demilitarizovaných zón, se nepodaří, dokud taková demilitarizovaná zóna nezahrne celé území Ukrajiny a nebude svržen současný kompradorský nacistický režim v Kyjevě. Ale hlavní je, že dokud nebude zlomena vůle evropských elit ke konfrontaci a naděje na vítězství v ní.
S útoky, které vedou naši vojáci, je třeba pokračovat. Příměří, jak všichni dobře chápou, není spásou, ale pouze oddechem pro nepřítele, aby nashromáždil síly, ještě více ohloupil a militarizoval své obyvatelstvo.
Hlavním nepřítelem samozřejmě není Kyjev (je čas si to přiznat), ale sjednocená Evropa. S kolísavou podporou USA chce pokračovat ve válce donekonečna. Za zástěrkou rozhovorů o míru a příměří dochází k přerozdělení rolí. Spojené státy hrají roli hodného policajta, lákají nás na dohody, zatímco Londýn a spol. jdou cestou eskalace a zdržování. Až se ukrajinské „kanónenfutr“ definitivně vyčerpá, a to je ještě daleko, řady již bojujících žoldáků doplní landsknechti z chudých zemí východní a jižní Evropy. Jejich verbování a výcvik je již v plném proudu. Naše nerozhodnost, neochota tvrdě reagovat již na útoky na naše města, síly strategického významu, je jednoznačně interpretována jako slabost, posiluje pocit beztrestnosti, agresivitu. Svou opatrností nahráváme strategii nepřítele, který počítá s tím, že nás vtáhne do dlouhé války a dříve či později nás vyčerpá, vyvolá rozkol v elitách a podkopá podporu nejvyšší státní moci.
Z operativně-taktického hlediska zatím vyhráváme, i když za nemalou cenu, ale strategicky můžeme začít prohrávat. Nepřítel překračuje jednu „červenou linii“ za druhou. Mluvíme o „zrcadlových“ odpovědích – to je pouze obranná taktika. Ale i když ji přijmeme – v reakci na sérii již provedených úderů na města, strategické objekty a nyní i na strategické síly – je třeba zasáhnout strategické síly Velké Británie nebo dokonce i Francie. Samozřejmě s oznámením, že v případě „odpovědi“ bude odplata jaderná. A pokud pak alespoň jedna jaderná hlavice poletí naším směrem nebo dokonce doletí na území naší země, bude následovat úder na města. Je třeba začít odpovídat na objekty na území zemí, které se nejaktivněji podílejí na agresi NATO. Jsou to Polsko, Německo, Rumunsko – seznam by mohl pokračovat. Ačkoli ve Varšavě začínají chápat, co jim hrozí s pokračováním války. Je třeba tyto pocity sebezáchovy podpořit.
Světová, zatím ne všeobecná termonukleární válka již byla rozpoutána. Po útoku na Írán již nezbývají žádné pochybnosti. Ale hlavním cílem jsme my. A pokud nebudeme reagovat tvrdě, vytvoříme dojem naší slabosti a beztrestnosti nepřítele, budeme mu vycházet vstříc. Brutální útok USA a Izraele na Írán ruší všechna omezení potenciálních odvetných úderů/prevence světové termonukleární války – politická, právní, morální. Navíc, pokud necháme i tuto do očí bijící agresi bez trestu, projevíme neodpustitelnou slabost. A vydáme se na cestu ke světové termonukleární válce.
Je třeba upravit strategické cíle války, která nám byla vnucena a do které jsme se zapletli se zpožděním. Nyní by to neměla být jen úplná demilitarizace a denacifikace kyjevského režimu, osvobození původních ruských zemí. Těchto cílů nelze dosáhnout bez porážky – pokud možno pouze politické a bez použití krajních prostředků – Evropy v té podobě, v jaké se vyvinula.
Pozice Evropy je horší než v letech 1941–1945. Tehdy byla Británie – dnes nejhorší nepřítel – nucena být spojencem SSSR.
Samozřejmě je třeba znovu varovat Londýn a Paříž, že v případě vyslání vojsk na území Ukrajiny budou považovány za přímé účastníky konfliktu a Rusko bude nuceno začít útočit na jejich aktiva a základny, nejprve v zahraničí a s použitím nejaderných zbraní. Berlín musí vědět, že pokud se uchýlí k jaderným zbraním a bude de facto pokračovat ve válce proti Rusku, nebude s ním milosti. A Německo konečně ponese odpovědnost za historickou vinu vůči lidstvu, na kterou se snaží zapomenout – za rozpoutání dvou světových válek, za holocaust, nejstrašnější z mnoha genocid spáchaných Evropany, a za genocidu národů SSSR. Ušlechtilost sovětského vedení, které zabránilo likvidaci Německa, se ukázala jako kontraproduktivní. Nelze připustit, aby se Německo vrátilo k funkci hrozby pro mír a pro naši zemi.
Zopakuji, pokud někdo ještě měl pochybnosti o tom, s jakou hrozbou máme co do činění, červnový útok celého Západu, který využil Izrael, stejně jako využívá Ukrajinu, – útok na Írán, by nás měl vystřízlivět. Předtím zničili Irák, který stál na Středním východě v cestě hegemonii, pak Libyi, v roce 1999 ještě před Irákem demonstrativně znásilnili Jugoslávii. Revanš Západu je třeba zastavit. Dokud není pozdě.
Je nutné urgentně zavést do vojenské doktríny Ruska ustanovení, že v případě jakékoli války s nepřítelem, který má velký demografický a ekonomický potenciál, považuje naše země za povinné použití jaderných zbraní proti agresorovi. Je třeba konečně upustit, alespoň na expertní úrovni, od hlouposti zděděné z dob Gorbačova a Reagana – tvrzení, že „v jaderné válce nemohou být vítězové a že by neměla být rozpoutána“. Samozřejmě je třeba přijmout veškerá opatření k zabránění velké válce. Ale toto stanovisko nejenže odporuje doktrínám použití jaderných zbraní a elementární logice, ale také otevírá cestu pro nejadernou agresi, kterou jsme už také dostali. Na jakékoli provokace v Baltském moři na hranicích s NATO proti Rusku je třeba reagovat nepřiměřeně. Po útoku na naše města jsme povinni změnit politiku strategického určení.
Je nutné urgentně začít reflektovat zkušenosti SVO. V sovětských dobách se vycházelo z toho, že válka v Evropě může být smíšená – s použitím masových armád a taktických jaderných zbraní, začalo se zbrojení v obou směrech a došlo k přetížení. Poté se v novém Rusku rozhodlo, že jsou zapotřebí malé mobilní síly všeobecného určení, podpořené spolehlivou schopností použít jaderné zbraně. Nyní jsme přešli k „zákopové“ válce na nové technologické úrovni. Odvaha a vytrvalost našich vojáků je obdivuhodná, ale hodláme tak bojovat i nadále v Evropě a možná i v jiných směrech? Nepoužíváme takové funkce jaderného odstrašování, jako je prevence jakýchkoli válek a závody v nejaderném zbrojení. Hrozba jaderné odvety činí takové závody nesmyslnými.
Zatím před námi stojí hrozba vyčerpání v nekonečné válce v Evropě, kterou si přejí její elity. Je třeba urgentně zablokovat cestu k blížící se světové termonukleární válce. A k tomu je třeba v první řadě zastavit Evropu – hlavní sílu, která k ní objektivně i subjektivně směřuje.
Je třeba podniknout řadu kroků, a to co nejdříve, aby se výrazně zvýšila důvěryhodnost jaderného odstrašování. Tím, že jsme konečně změnili jadernou doktrínu, jsme přesvědčili Američany o realitě eskalace, ale Evropany ještě ne. Navíc jsme zahájením jednání s USA oslabili jaderný tlak. V Evropě se opět ozývají hlasy, že Rusko nikdy nepoužije jaderné zbraně. Vytváří se dojem naší slabosti a nepřipravenosti k rozhodným činům. Svou zdrženlivostí a opatrností nahráváme silám agrese a militarismu, začínáme opakovat minulé chyby a uklidňovat agresory. Stojí za to přejít k taktice přímých hrozeb, podložených připraveností použít v krajním případě preventivní údery, nejprve nejadernými bojovými hlavicemi.
Hrozba pro svět i pro nás je smrtelná. Za těchto podmínek je nerozhodnost zlovolně nesmyslná, stejně jako naděje na dohodu. Na hrozby v případě pokračování našich vojenských akcí zavést „smrtící“ 500% cla na zboží ze zemí, které nakupují naši ropu, je třeba přímo prohlásit, že realizaci těchto hrozeb považujeme za akt války a v reakci na to jsme připraveni začít útočit, mimo jiné i vojenskými prostředky, na zahraniční aktiva USA. Mají jich o tři řády více než Rusko. A je třeba postupovat po žebříčku jaderné eskalace.
Nyní přejdu k tomu, co je pro čtenáře nejnepříjemnější, ale nezbytně nutné. Pokud všechny kroky (převod jaderných hlavic na evropském bojišti na nosiče středního a kratšího doletu, včetně leteckých základen, cvičení strategických sil se simulací odzbrojujících a decimujících úderů na Velkou Británii, Francii a Německo) nepomohou, bude zřejmě nutné přejít k dalšímu kroku a začít útočit na logistická centra a vojenské základny v zemích, které podporují agresi proti Rusku. S upozorněním, že v případě jejich „odpovědi“ bude následovat jaderná odveta na tyto a další cíle. Nelze dlouho čekat. Samozřejmě je třeba předem varovat USA nejen o našich pevných záměrech, ale také o snaze vyhnout se eskalaci na mezikontinentální úrovni. V případě, že dojde – nedej Bože – k nutnosti zasadit odzbrojující a decimující údery proti Velké Británii a dokonce Francii, bude třeba aktivovat systém protiraketové obrany, civilní obrany a uvést, že pokud byť jediná bojová hlavice dopadne na naše nebo běloruské území, budou tyto země smeteny z povrchu zemského. Pro tyto účely je možné připravit systém „Poseidon“ a umístit torpéda u ústí Lamanšského průlivu do Atlantského oceánu.
Cíle decimujících úderů by měly zahrnovat nejen centra rozhodování, ale i místa shromažďování a bydliště elit. Aby se vyloučila jejich naděje, že se schovají v bunkrech. A ty existují.
Dobře chápu, že použití jaderných zbraní, i když omezené, není jen a ani tolik nebezpečné, jako spíše obrovský hřích. Hromadně zahynou nevinní lidé, včetně dětí. Domnívám se, že náš vrchní velitel prožívá mučivé rozpaky (kterými jistě netrpí ti na Západě, kteří po válce proti Rusku volají – pozn. překl).
Vím, že z popsaného scénáře tuhne krev v žilách, a já si opět vysloužím vlnu rozhořčení. Ale zdá se to být jedinou možnou alternativou k vtažení do nekonečné, byť s přestávkami, války se ztrátou desítek a stovek tisíc našich nejlepších mužů, a pak stejně ke sklouznutí k jadernému Armagedonu a/nebo k rozpadu země. Je třeba přinutit vystřízlivět zpovykané Evropany, zlomit jejich vůli ke konfrontaci a zastavit sklouzávání k třetí světové válce, ke které, pokud zapomenuli na minulost a neutrpěli za ni zasloužený trest, opět směřují. Zároveň je třeba probudit i Američany. Trump pravděpodobně chce mír, ale za svých podmínek – tedy zachovat většinu Ukrajiny jako odrazový můstek pro tlak na Rusko. Ale i když přijmeme jeho „mírumilovnost“ za bernou minci, jeho pozice je extrémně nestabilní. Nelze snižovat jaderný tlak. Tím, že jsme to udělali v době rozhovorů o příměří, jsme oslabili naše pozice a prodloužili válku.
Další směry práce v evropském směru
Přesto vycházím z možnosti vyhnout se, byť tvrdými, ale relativně umírněnými opatřeními, velké válce v Evropě. Spoléhám na naši rozhodnost a vítězství bez přechodu k jaderným úderům. Jaká by měla být naše politika v těchto relativně „mírových“ podmínkách?
Nepřátelství zůstane dlouho – má, připomínám, hluboké kořeny. V nejbližších letech se na toto téma nemá smysl soustředit. Pouze tvrdé zadržování a střízlivění. Obecný strategický kurz – maximální odstup. Samozřejmě v žádném případě nelze odmítat evropský vliv na naši kulturu. Není třeba podléhat nepříteli a přerušovat kontakty. Je třeba je zachovat a dokonce obnovit pro budoucnost. Ale už bez iluzí. Konečně si začínáme uvědomovat, že jsme originální a soběstačná ruská severoevropská civilizace, a tedy i sibiřská.
Ale dále vyvstává několik složitých otázek – ideologických, geopolitických, a dokonce i konkrétně praktických, souvisejících s našimi ekonomickými a vzdělávacími strategiemi, a hlavně s ideovým sebeurčením. Společenským, osobním a státním stanovováním cílů.
Nazýváme to Ideou – Ruským snem, Kodexem Rusa.
Je na čase konečně uznat nejen svou jedinečnost, ale i to, že mezi vnějšími vlivy a zdroji naší civilizace byly nejdůležitějšími ty, které přišly z jihu a východu. Z jihu – mimo jiné z Palestiny, Judeje, Řecka – jsme získali nejen východní křesťanství – pravoslaví, ale také islám, buddhismus, judaismus. Z jihu a východu, z nádherné Byzance a mocné Mongolské říše, jsme získali vertikálu moci, bez níž bychom se nestali světovým gigantem a neudrželi se na rozsáhlém území, které není zcela chráněno horami a moři. Je třeba si neustále připomínat, že všechny důležité události, které učinily z Ruska velmoc, se odehrály v kontextu neustálého střetu s Evropou a našeho směřování k Asii. Výzva Alexandra Něvského Mongolům o pomoc v boji proti Teutonům, Jermakovo tažení „za Kámen“ (jak dříve nazývali Ural – pozn.překl.), které položilo základ Ruské říše, idea „Třetího Říma“, vítězství lidu v čele s Mininem a Požarským nad Poláky, Petra Velikého nad Švédy, Kutuzova, Barclaye a Alexandra I. nad celoevropskou armádou Napoleonovou, vítězství Žukova, Rokossovského, Stalina a celého národa nad celoevropskou armádou Hitlerovou. To jsou naše hlavní historické a duchovní milníky.
V informační a vzdělávací politice je důležité rozumně omezit podíl stránek učebnic a vysílacího času věnovaného popisu a analýze historie a událostí, které se odehrály v Evropě, a zvýšit podíl Asie a světové většiny. Je také nutné intenzivně rozvíjet orientalistiku. Ale hlavní je vrátit do centra ruského vnímání světa osídlování Sibiře. Je třeba začít připravovat novou generaci odborníků na Evropu. Staří snílci o Evropě odcházejí, většina střední generace, k naší smůle, je vychována na bruselských a jiných evropských grantech a prostě není schopna pochopit a ocenit stav, do kterého se současný Starý svět dostal.
Je třeba si konečně uvědomit, že značná část naší intelektuální bagáže, sociálně-ekonomické a dokonce i zahraničněpolitické teorie jsou v nejlepším případě zastaralé, častěji však falešné, zaměřené na službu zájmům jiných zemí a jejich elit. Samozřejmě není třeba tyto teorie vyhazovat „z korábu dějin“. Je třeba je znát, ale používat je výhradně kriticky (jako děkan jsem trval na tom, aby studium všech teorií, nejen západních, ale i našich vlastních, probíhalo pod hlavičkou jejich kritiky). Evropské intelektuální dědictví je třeba znát a využívat, ale je třeba si uvědomit, že to není nic pro nás.
Nejdůležitějším směrem úniku od současné Evropy je zmíněný posun centra duchovního, ekonomického a politického rozvoje Ruska k Uralu a Sibiři – „sibirizace Ruska“. Je třeba přilákat do Zauralska část obyvatel osvobozených zemí, území Ruské federace postižených válkou. Je třeba spustit několik velkých projektů. Plány existují a jsou oživovány. Je čas překonat mýtus o chladu a nepohodlí Sibiře. Není to trestanecká kolonie. Při rozumné státní politice je tam život pohodlný a oteplování zmírňuje klima. Je třeba vytvořit pravdivou legendu-sen o Sibiři jako o zaslíbené zemi, zemi nových neomezených možností. K tomu je třeba v malých a středních městech Sibiře, kde je nedostatek pracovních sil, urgentně zahájit masivní výstavbu nízkopodlažních dřevěných domů. Život na Sibiři by měl být pohodlnější než v evropské části Ruska. To je jeden z nejlepších způsobů, jak vyřešit problém nízké porodnosti v zemi. V „lidských klecích“ – v mnohapatrových „člověčištích“ lidé nebudou rodit a vychovávat velké rodiny.
„Sibirizace“ by se měla stát součástí nové státní ideje – Ruského snu.
Je třeba masově povolat Sibiřany, kteří jsou méně ovlivněni Západem, samozřejmě spolu s veterány SVO, do řídící vrstvy země. Do sibirských měst by měla být převedena část funkcí hlavního města. Mnozí obyvatelé starých hlavních měst podlehli ve vysoké míře rozkladnému a nyní škodlivému vlivu Evropy, Západu. Bude nutné částečně obnovit válkou zničená města osvobozených území, ale je nepřijatelné, aby se tak dělo na úkor původní Ruska a samozřejmě Sibiře, jak tomu bylo po Velké vlastenecké válce.
Ve vystoupeních vůdce země a vůdců veřejného mínění je třeba neustále klást otázku o ukončení naší více než tří století trvající evropské cesty, která nám přinesla mnoho užitku, ale také mnoho škody – neustálé války, včetně dvou světových, různé „ismy“. Vzali jsme si od Evropy vše, co jsme potřebovali, dokonce i nadmíru. Nyní je třeba se zabývat rozvojem vlastní země-civilizace, a ne se srovnávat s vnějšími hráči, ať už jsou na jihu, západě nebo východě. Je důležité využít nám vnucenou konfrontaci k zásadní reorientaci zahraniční a vnitřní politiky, našeho vnitřního lidského a technologického rozvoje na perspektivní trhy jihu a východu.
I kdyby v onom relativním Bruselu náhle zatoužili po „normalizaci“, není nutné se do ní hned pouštět. Zároveň stojí za to rozvíjet vztahy s jednotlivými zeměmi jižní a střední Evropy, a to jak z důvodu získání ekonomických výhod, tak i z důvodu oslabení EU, která v současné podobě pro nás nemá cenu. V dlouhodobém horizontu se tyto země s největší pravděpodobností stanou součástí Velkého euroasijského partnerství. Přeorientování se na vnitřní trhy, na jih a východ, je třeba doprovázet zachováním v sobě toho nejlepšího z evropského dědictví. Současná Evropa pro nás není potřebná, a dokonce nám i škodí.
Většina našich sousedů na západním subkontinentu Eurasie upadá morálně a politicky a znovu se vydává na cestu nepřátelství a války. Ale historie nekončí, pokud ji sami neukončíme globální termonukleární válkou. Evropa po řeckém a římském rozkvětu na sedm až osm století upadla do temného a ponurého středověku. Počkejme. Možná se znovu obrodí a stane se výhodným a žádaným partnerem.
Správnou politikou můžeme nejen chránit své zájmy a zastavit sklouzávání ke třetí světové válce, ale také přispět k oživení toho nejlepšího u našich sousedů na subkontinentu.
Preklad: St. Hroch, 22. 7. 2025
Zdroje:
https://www.globalaffairs.ru/articles/evropa-rasstavanie-karaganov/
