Pokračuji tam, kde jsem přestal. Tím spíše, že „Salatia Shamir“ je podnik, ve kterém jsem dlouho pracoval, a právě on mi dal většinu znalostí o životě Arabů v Palestině. V zásadě se naše vztahy daly nazvat přátelskými. Samozřejmě byli i takoví zaměstnanci, kteří se ke mně i k ostatním Židům chovali dost nepřátelsky. Ale snažil jsem se to nevnímat. Prostě jsem s nimi nekomunikoval. S drtivou většinou, zejména s mladými kluky, jsem navázal docela přátelské vztahy. Velmi citlivě vnímají, jak se k nim chovají. Zajímavé je, že mezi námi, kteří jsme přijeli z Ruska, a nimi, kteří samozřejmě neslyšeli o Ukrajině, stejně jako o Lotyšsku, Litvě, Estonsku atd., dělali jasnou hranici. V některých ohledech nás dokonce srovnávali se sebou, tj. viděli, že „Rusové“ jsou v poněkud podřízeném postavení vůči původním Izraelcům, zejména těm z východu. Kromě toho tam nepracovali jen málo gramotní mladíci. Byli tam i ti, kteří absolvovali vysokou školu, ale protože Mahmúd Abbás (Abu Mazen) jim nemohl zajistit práci, byli nuceni pracovat jako dělníci v izraelských podnicích.
Nemohl jsem se zbavit pocitu, že palestinské úřady záměrně neotevírají žádné továrny ani závody – je pro ně výhodnější udržovat mezi obyvatelstvem názor, že kvůli Izraeli nemají žádnou slušnou práci. To platí naprosto přesně i pro Gazu. Všechny peníze, které jim shromažďují soucitní Evropané, jdou většinou obvyklými kanály. Stejně jako na Ukrajině je velká část rozkrádána místními úřady. V Gaze, například na pobřeží, byly nádherné čtvrti bohatých obyvatel této oblasti. V Ramalláhu (hlavním městě Palestinské autonomie) je plno velmi bohatých lidí, z nichž většina jsou vládní úředníci. O korupci ani nemluvě. Myslím, že jsem vyprávěl o jednom rozhovoru s mladým Palestincem. Začali jsme tehdy mluvit o dalším skandálu souvisejícím s finanční nepoctivostí Netanjahua. Na to mi řekl: „Igore, kradou všude. U nás krade všechno Abu Mazen. Jeho syn „ovládá“ celou Ramalláhu – pokud mu nezaplatíte, neotevřete ani stánek. Rozdíl je ale v tom, že u vás píšou v novinách o Netanjahuovi, zatímco u nás, pokud někdo řekne slovo o Abu Mazenovi, zítra ho už najdou.“ Část peněz jde na zbraně, v Gaze ještě na stavbu tunelů pro teroristy. Ale lidem zbývají jen drobky.
Nikdy jsem neslyšel, že by se v Palestině otevřelo nějaké velké podnikání. Jen malé soukromé farmy, které zajišťovaly každodenní život Palestinců. Mimochodem, všichni jsou velmi nenároční na jídlo. Maso téměř nejí – jen o svátcích a v pátek. Obvyklé jídlo – humus, tahini, pita, zelenina. Vím to, protože jsme spolu jedli prakticky každý den. Nebo jsem chodil do tovární jídelny, kde byl samozřejmě větší výběr – polévka, pečená a dušená zelenina, ale stejně bez masa. Častěji jsem ale jedl přímo ve skladu: kluci přinesli domácí pita chleby a všechno ostatní jsme měli vlastní, ze skladu. Sedli jsme si spolu o přestávce a jedli. A pokud to čas o přestávce dovolil, tak jsme se hned na bednách najedli. A to i přesto, že jsme měli různé chutě. Jednou Amir, mladý kluk z okolí Ramalláhu, přinesl citrony ze své zahrady. Nakrájeli jsme je a já je posypal cukrem. Byl v šoku: „Co to děláš?“ Řekl jsem: „A jak je jíš?“ Arabové posypávají citrony solí. To už jsem byl v šoku já. Mimochodem, když Amir nastoupil do práce, znal z hebrejštiny jen slovo „šalom“. Jeho otec nebyl, řekněme, chudý člověk – vlastnil několik obchodů s oblečením a jeho matka měla vůbec lukrativní povolání: před svatbou učila dívky, jak žít v rodině, a zejména – co je to sexuální život s manželem. Mnoho arabských dívek o tom prakticky nic neví. Zvláště pokud vezmeme v úvahu věk, v němž se vdávají. Amir nemusel pracovat, což vlastně ani nedělal, ale otec ho poslal do práce, aby pochopil, jaké to je. Ale ten kluk byl posedlý fotografií – dělal úžasné snímky: kompozicí, barvami, nápady… Otec mu kupoval skvělé fotografické vybavení. Učil jsem ho hebrejštinu. Později jsme dokonce komunikovali přes internet.
Byl tam jeden muž, se kterým se dalo mluvit rusky. Studoval medicínu v Rusku, dokonce se tam oženil, ale školu opustil, neudělal zkoušky a nedostal diplom. A když se vrátil (bez ženy, samozřejmě), nemohl pracovat ve svém oboru – bez diplomu ho nikde nechtěli zaměstnat. Tak se potloukal po továrně a pořád prosil, aby mu někdo přinesl vodku. Na území Palestiny se alkohol samozřejmě neprodává – je zakázaný. Ale ten chlap se naučil pít v Rusku – duše to vyžaduje. Ale já jsem nikdy nepodlehl – hrozily by mi potíže. Nestálo to za to.
Ale drogy kouří téměř všichni. Lehké drogy jsou snadno dostupné a v posvátných knihách islámu není o jejich zákazu řeč. Mnoho lidí řídí pod vlivem drog, proto je jízda autem v arabských městech dost nebezpečná. Na dálnici je spousta neadekvátních řidičů. Ale musel jsem jezdit. Do arabské vesnice jsem však nikdy nezajel. Proč jsem k nim jezdil? Někdo nepřišel do práce, bylo třeba přivést náhradu. Měli jsme člověka, který byl něco jako personalista a jehož úkolem bylo najímat Palestince do práce. Byl to bohatý muž. Mohl si dovolit jet na hadždž (pouť) do Saúdské Arábie. Tak jsem na žádost svého šéfa občas jezdil pro ně do vesnice. Ráno přijížděli všichni společně, někdy naším továrním autobusem. Ale samostatně – to je daleko – ne všichni měli auta. Vyzvednete je, odvezete ke kontrolnímu stanovišti (je třeba říci, že celá průmyslová zóna je uzavřená a Palestinci se do ní mohli dostat pouze po předložení povolení k práci v Izraeli). Odvezete je – on jde ke kontrolnímu stanovišti, já jedu dál, vyzvednu ho a odvezu do práce.
V zásadě by se dalo skončit, ale chci vyprávět o některých příkladech ponižující okupace nešťastného palestinského národa izraelskými okupanty.
- Každý rok, minimálně dvakrát pro celou továrnu, pořádali majitelé (v minulém čase, protože tam už 10 let nepracuji) to, co se v Rusku, pokud vím, nazývá firemní večírek (já jsem je obecně nezastihl). A to se dělo před muslimskými svátky. Od rána lidé trochu pracovali, ale ne všichni. Na zadním dvoře, který byl obrovský, se vše pečlivě uklízelo, stavěly se obrovské stoly, stranou grily, rozkládalo se nádobí (jednorázové, což je důležité pro místo, kde byli muslimové i židé) a vystavovaly se nápoje (samozřejmě nealkoholické). A od 10 do 11 hodin továrna přestala pracovat. Všichni se sešli u stolů, opékali maso, jedli, pili, povídali si, a tak to pokračovalo až do večera. Bylo to skvělé!
- Jednou za rok majitelé objednali dva obrovské autobusy. Povím vám o jednom takovém případě, kdy jsem jel v jednom z autobusů. Továrna nepracovala, všichni se od rána scházeli a rozesadili se do autobusů. Několik Arabů nebylo vpuštěno, pohraniční služba jim nedala povolení – zřejmě měli nějaké prohřešky. Mimochodem, u nás pracovalo několik lidí, kteří byli ve věznicích v Izraeli. To říkám proto, že znám tamní poměry z obou stran: z izraelské i arabské. A tak jsme se vydali na cestu. Nejprve do Rosh HaNikra, přírodní rezervace chráněné státem Izrael. Jedná se o jedinečný přírodní útvar – jeskyně, které moře vyhloubilo ve skalách. Odtud jsme jeli do Akko. Tam byla objednána prohlídka starého města. Samozřejmě s průvodcem v arabštině. Ale tam průvodce ani není potřeba – tam je krása, která se dá pochopit beze slov. Poté naši Arabové šli do mešity Al-Jazzar, také nazývané „Bílá mešita“ podle barvy, která je viditelná z dálky – jedna z největších a nejkrásnějších mešit v Izraeli. A pak byl objednaný oběd v jedné z restaurací této mešity. Po obědě jsme jeli (zapomněl jsem do kterého z měst na pobřeží), ale pláž byla placená, ale za nás bylo zaplaceno. Tam jsme strávili asi dvě hodiny, koupali se, hráli fotbal – všechno jako obvykle. Poté nás odvezli zpět. A co je zajímavé, byli tam nespokojení lidé, kteří říkali, že v jiné továrně, nedaleko od nás, majitelé uspořádali pro Araby „Jom-kejf“ (den radosti) a vzali je na tři dny do Akaby, města v Jordánsku, které je jeho jediným námořním přístavem a také jediným mořským letoviskem.
- Majitelé nás, jak se sluší a patří, pravidelně podváděli s výplatami. A Araby ještě víc. A tak jeden kluk, myslím, že se jmenoval Mahmúd, našel izraelského právníka, také Araba, a zažaloval majitele, protože mu, stejně jako všem ostatním, neplatili přesčasy a dovolenou. Majitel se rozzlobil a Mahmuda propustil. Jeho právník podal žalobu a kluk byl znovu přijat. Případ neproplacených mezd byl projednán izraelským soudem a ten kluk dostal 35 tisíc šekelů (měsíční plat v palestinské autonomii je 500 šekelů). No, pak samozřejmě našli způsob, jak ho propustit, ale díky němu několik lidí také podalo na majitele žalobu. Proč tento případ dobře znám? Mahmúd mě požádal, abych mu pomohl najít jiné místo. Našli jsme…
A ujišťuji vás, že každé slovo mého příběhu je pravda. A podle mého příběhu jste asi pocítili strašné utlačování palestinských Arabů…
