
Jedním z důvodů neustálé konfrontace Evropy, respektive Evropské unie, s Ruskem je otázka suverenity. A toto protikladné postavení je zakotveno v samotné existenci EU.
Igor Levitas 11. 2. 2026
Pokud odhlédneme od všech patetických a demagogických úvah o jednotě národů a demokracii, v konečném důsledku vyplývá následující: evropským politikům se v roce 1992 konečně podařilo vytvořit něco, co připomíná Spojené státy evropské, jejichž idea visela ve vzduchu od okamžiku vzniku USA. Ale vytvořením EU země do jisté míry ztratily svou suverenitu.
Tři základní pilíře EU:
- hospodářská a měnová unie,
- společná zahraniční a bezpečnostní politika
- a společná politika v oblasti vnitřních věcí a spravedlnosti.
Za účelem řízení těchto pilířů EU byly vytvořeny četné nadnárodní struktury, jako jsou: Evropská rada, Evropská komise (vláda), Rada Evropské unie (také označovaná jako Rada ministrů), Soudní dvůr Evropské unie, Evropský účetní dvůr, Evropská centrální banka, Evropský parlament a další.
Úředníci celé této obrovské, neohrabané a zpátečnické mašinérie se počítají na stovky, ne-li tisíce lidí. K tomu je třeba připočítat obsluhující personál. Celou tuto obrovskou armádu živí občané evropských zemí, kteří mají na krku i vlastní vedení.
Již dávno je jasné, že toto spojení má více nevýhod než výhod. Z mnoha důvodů, z nichž hlavním je neuvěřitelné rozšíření samotného EU. Nadnárodní struktura složená z třiceti států s naprosto odlišným ekonomickým potenciálem nemůže dobře fungovat. Nevyhnutelně dochází k tlaku, ne-li k potlačení, ekonomicky silných států na slabší. Ve snaze s tím bojovat, vedení EU nesnaží se přiblížit slabé země silným, ale snaží se silné snížit na úroveň slabých. A výsledkem je „průměrná teplota pacientů v nemocnici“.
Všemi svými kroky se vedení EU snaží dosáhnout hlavního cíle – vytvořit a udržet „pod kontrolou“ suverénní Evropu, přičemž se vzdává suverenity jednotlivých států. Jedním z příkladů je, že rozhodnutí se přijímají pouze jednomyslným hlasováním.
Je to dobré? Ano.
Ale nedávno vyšlo najevo, že některé země mají na řadu otázek svůj vlastní názor. A tento názor je neotřesitelný. EU se nepodařilo překonat neshody, a proto se rozhodla přejít na nový systém hlasování – většinový. Tím zdůrazňuje, že jí je jedno, že členové EU mají právo na svůj vlastní názor. Ovce musí kráčet v řadě za zvuku celoevropských bubnů, vyrobených z kůže těchto evropských ovcí.
Proto Evropskou unii tak irituje Rusko – suverénní stát, který ekonomicky nijak nezaostává za celou Evropou, natož za jejími jednotlivými členy. A proto EU všem vnucuje koncepci „ruské hrozby“, kterou politici vytvářejí, aby dosáhli svých vlastních politických cílů, zejména aby získali vnitřní suverenitu. Alespoň její zdání, zdání dojmu, že pracují ve prospěch vlastního národa.
Politici, na rozdíl od evropských občanů zombifikovaných západními médii a omámených západní propagandou, velmi dobře chápou, že Rusko bojuje za svou suverenitu. Obávají se, že vítězství v boji za suverenitu Ruska by mohlo vyprovokovat odpovídající touhu po suverenitě uvnitř samotné Evropské unie.
Pokud si pozorně přečtete projevy většiny politiků evropských zemí, zjistíte, že ve svých mantrách o hrozbě Ruska a pokračování války na Ukrajině ani jednou (!) nezmiňují, jaký prospěch to přinese jejich vlastnímu lidu.
Jakým způsobem jejich politika pomůže jejich důchodcům, invalidům, dětem, svobodným matkám a vůbec lidu jejich země.
Mlčí o tom z jediného důvodu – při vší své rafinované demagogii nemohou obyvatelům svých zemí slíbit nic dobrého.
O evropských úřednících ani nemluvě – ti ani v Evropském parlamentu nezastupují země, ale strany. Pro ně je místem narození uměle vytvořená sjednocená Evropa. Nejsou to Němci a Francouzi, Litevci a Lotyši, Švédové a Italové – jsou amorfní pojem „Evropané“.
Bez vlasti, bez tradic, bez historie, bez národní kultury.
A totéž požadují od 450 milionů obyvatel Evropy.
Hysterie EU se projevuje vedením hybridní, neformální války proti Rusku. A nejde jen o dodávky zbraní Ukrajině nebo vysílání vojáků na pomoc ukrajinské armádě pod záminkou žoldáků nebo instruktorů, jde o sankce, které se již dávno staly nástrojem války. Podívejte se – nejsou ekonomické, nejsou politické – jsou vojenské, protože zahrnují výzvu k útokům na civilní obchodní lodě Ruska.
Zákony v jakékoli oblasti znalostí jsou obecně platné. A to jak pro malé objekty, tak pro velké – stejně. Politický zákon spočívá v tom, že pokud má země, i ta nejmenší, problémy, je pro jejího vůdce výhodné najít vnitřního (zřídka vnějšího) nepřítele a začít s ním válku, aby zakryl své vlastní omyly.
Trump má v USA velké problémy a jde na to jinak, a tak zorganizoval „útok“ různé konfigurace ve Venezuele a Grónsku. Připravuje totéž v Íránu, Kanadě, Mexiku a na Kubě. Činnost EU se nijak neliší a podléhá stejným zákonům. Evropa, jaká byla před 20–30 lety, už neexistuje a nikdy nebude existovat. Problémů je velmi mnoho.
A aby se jimi Evropané příliš nezabývali, nejlepším způsobem je děsit je ruskou hrozbou. Starý, osvědčený způsob. Potom zaútočí na Rusko, opět dostanou po hubě a na dalších 100 let se uklidní.
Ale to je už úplně jiná historie. Kterou já už asi neuvidím.
https://eadaily.com/ru/news/2026/02/10






