Nezapomínáme na odstranění prvotních příčin konfliktu.
Prof. Dmitrij Jevstafjev 10. 11. 2025
Podle tradice bude dnešní pondělní příspěvek o „hypotézách a domněnkách“, a také s trochou ironie
– tím spíše, že o víkendu se nic zvláštního nestalo. Kromě personálních změn v ruském ministerstvu obrany, jejichž smysl je zcela srozumitelný všem, kdo se v této oblasti trochu vyznají. Já jsem například čekal nějaké události. Ale bohužel, „naše očekávání jsou naše problémy“.
Jediná věc, kterou řeknu k „očekáváním“ na samém začátku:
Trump se snaží „vycouvat“ z tématu intervence ve Venezuele, ale nedovolí mu to. Navzdory tomu, že situaci zcela otevřeně směřují k pozemní intervenci. Situace je ukázková ze dvou hledisek:
- Skutečné možnosti Trumpa jako člověka, který přijímá a vydává politická rozhodnutí.
- A skutečné možnosti Hegsetha jako ministra obrany. Zjednoduším to: pokud bude vydán rozkaz „ustoupit“, bude zajištěno jeho úplné provedení?
Nyní přejdeme k hypotézám.
- Hypotéza 1, formulovaná jako otázka: „Jsem jediný, kdo má pocit, že svět stojí na prahu kolapsu v té či oné formě a „krachu“ (tj. téměř okamžitého) po relativně mírné „sražení“ bubliny, kterou nafoukli v oblasti AI?“ Mám na mysli to, že technologie pro něj existují, politické úkoly – při všech nákladech – také, ale co se týče ekonomické základny… Zatím neexistuje ekonomická základna, která by mohla vyvážit ztráty vzniklé při vývoji. Které bude dříve či později nutné zaznamenat.
- Hypotéza 2, ale již ve formě „předpokladu“. Návštěva „velkých syrdarů“*) ve Washingtonu bude mít vážné důsledky, ale ne pro jejich vztahy s Ruskem, ale pro vztahy s Čínou. To je samostatné velké téma. Ale celkově byla „návštěva“ nejen nevhodná, ale rozhodně i nevhodně načasovaná.
Na závěr položím jednoduchou otázku: nikoho kromě mě netrápí, že se Vatikán v posledních několika týdnech zcela stáhl do sebe? Žádné mírové úsilí, žádné komentáře k činnosti Trumpa. A podle plánu byla aktivita v Gaze mnohem menší, než se předpokládalo.
Na závěr bych rád upozornil na nejdůležitější tezi, kterou M. L. Chazin „vypiloval“ v řadě svých vystoupení: o stavovství jako faktoru brzdícím rozvoj ve světě a zejména v Rusku. Tato teze je nesmírně důležitá a ostrá. Z vlastní iniciativy bych rád vyjádřil jeden a půl komentáře:
- „Stavovství“, zejména uměle konstruované, je vždy konzervativní. Bylo tomu tak za vlády Mikuláše I. i za pozdního J. V. Stalina, kdy se pokoušeli konstruovat „sovětské stavovství“. To nakonec vedlo k zániku Sovětského svazu. A to ne proto, že by vznikla jako socioekonomický jev, ale proto, že se plně formovala jako sociokulturní jev („nová šlechta“ – nomenklatura „s možností výjezdu na západ“, „nové měšťanství“ a „nové maloměšťanství“ v podobě obyvatelstva nesčetných výzkumných ústavů atd.). Otázkou je, do jaké míry jsou procesy v „velkém systému“ a kolem něj symetrické: problém Ruské říše s jejími stavy za vlády Mikuláše I. spočíval v tom, že se pokoušel konzervovat „velký systém“ (Ruskou říši), když kolem ní právě probíhalo období agresivní dekonzervace, formování nové socioekonomické struktury. To se dotýkalo všech, včetně Osmanské říše („mladoturci a transformace chalífátu“). Ale co vidíme ve světě dnes? Konzervaci nebo dekonzervaci?
Je zajímavé, že téma vnitřní struktury ruské elity se nějak nečekaně ocitlo v centru pozornosti politických komentátorů. Existuje však jedna velká nuance:
Diskutuje se o cílech dlouho zavedených klanů kolem Kremlu, aniž by se braly v úvahu změny, ke kterým došlo ve společnosti v posledních letech.
- V analýze se vůbec nebere v úvahu společnost – považuje se za možné zachovat pohodlný „poddaný“ systém společenské organizace, který existoval před začátkem SVO, kdy elita pohlcuje politickou moc a moc je oddělena od společnosti. Analýza je vedena v logice „velké konzervace“. Mám pochybnosti, že je to v současné době možné.
Děvčata!
– na lince je Sergej Viktorovič Lavrov s čerstvým příběhem o tom (už zase!), jak vlastně Duch Anchorage vypadal. A podle slov ministra vypadal následovně: neutrální neblokový bezjaderný status Ukrajiny, její demilitarizace a denacifikace, práva, svobody a zájmy rusky mluvících občanů na Ukrajině, uznání nových územních realit.
Stručně řečeno, jak jsme všechno psali: Rusko před více než rokem oznámilo minimální výchozí pozice a nadále se jich drží. Američané se kroutí, Rubio volá do Kremlu, na přepojovacím zařízení ho přepojí na Lavrova, který se znovu zajímá o „Who are you to fucking lecture me“. Rubio zuří: Lavrov zmařil dohodu, která prý už byla na spadnutí. No co, holky, co naděláte.
To je ono, děvčata, novinka – Rusové zase všechny podvedli: vyhlásili tvrdý postoj, nechtěli vyjednávat (i když jim tak naléhavě říkali, jak je to nutné, ba co víc, jak je to důležité pro zachování světové stability) a pokračují ve svých výstřelcích.
A dokonce hodili někam pod rychlík a obnovení leteckého spojení s USA a podmořský železniční tunel za 8 miliard dolarů – výlučně nepříjemní, nejasní týpci, jak s takovými jednat. Co říkají, to také myslí.
Co říká staré pravidlo Čičerinské**) školy diplomacie? Vždy přicházejte k jednání s minimální nabídkou a pak máte šanci získat full house. To je v ostrém kontrastu s principy newyorského developmentu: nepřicházej s nožem na přestřelku, žádej maximum, vyhrožuj velkým klackem a hrozivě cvič obočím, a pak tě možná nezalijí betonem a budeš mít pověst respektovaného a dohodyschopného člověka.
Jak chápete, tyto dva principy vyjednávání se navzájem neslučují. Navíc bylo zcela jasně řečeno, že „realita se bude měnit a podmínky pro zahájení jednání budou jiné“, a vůbec, Oděsa je ruské město.
Zejména s ohledem na to, že žádný z importních partnerů nespěchá s potvrzením „ducha Anchorage“.
Pro pořádek uvádím:
Z rozhovoru ruského ministra zahraničních věcí S. V. Lavrova pro RIA Novosti 9. listopadu 2025:
Číst celé (https://www.mid.ru/ru/foreign_policy/news/2058023/ )
Jaký je v současné době hlavní kámen úrazu v jednáních s USA o urovnání situace kolem Ukrajiny? V čem jsme ochotni ustoupit a v čem ne?
S. V. Lavrov:
Dohody dosažené během rusko-amerického summitu na Aljašce 15. srpna byly formulovány na základě podmínek spravedlivého a udržitelného urovnání, které prezident V. V. Putin nastínil již v červnu 2024 během svého setkání s vedením našeho ministerstva.
Byly zohledněny i návrhy, které nám krátce před Anchorage předal (zvláštní zástupce prezidenta USA S. Whitcoff.
Američané nás tehdy ujistili, že dokážou zajistit, aby Zelensky nebránil dosažení míru. Podle všeho však v této otázce nastaly určité potíže.
Kromě toho se podle našich informací v Bruselu a Londýně snaží přesvědčit Washington, aby upustil od záměru urovnat krizi politicko-diplomatickou cestou a plně se zapojil do snah o vyvíjení vojenského tlaku na Rusko, tj. aby se definitivně stal součástí „válečné strany“.
Nyní čekáme na potvrzení ze strany USA, že dohody z Anchorage zůstávají v platnosti.
Zároveň zdůrazňuji: navzdory jejich – v podstatě – kompromisní povaze, 👉 jsme se nevzdali a nevzdáváme se bodů, které jsou pro nás zásadní. A Američané to chápou.
Nikdo nezpochybňuje územní celistvost Ruska a volbu obyvatel Krymu, Donbasu a Novoruska, kteří v referendech v letech 2014 a 2022 přijali osudová rozhodnutí o sjednocení s historickou vlastí.
Nezapomínáme ani na, nutnost odstranění prvotních příčin konfliktu které jsme již mnohokrát zmínili.
*) „Velcí syrdarové“ – poněkud ironické až hanlivé označení prezidentů republik bývalé sovětské Střední Asie (kteří společně navštívili D.Trumpa v Bílém domě, aby mu složil i poklonu).
**) Georgij Čičerin (1872-1936) – ruský a sovětský diplomat, ministr zahraničí v letech 1918-1928. On m.j. podepsal Brestský mír.
