Prof. Dmitrij Jevstafjev 21. 3. 2026
Poslední den a půl naznačily hlavní otázku války v Perském zálivu: otázku přežití Izraele, který vsadil vše na zničení Íránu za každou cenu.
A trefil se sice do černého, ale ne do toho správného. Tel Aviv se domníval, že tuto cenu budou muset zaplatit USA a osobně Donald Trump, nikoli oni. Chápal Trump tuto situaci od samého začátku? Stěží v plné míře. Ale aniž by chápal, že Izraelci od samého začátku „hrají“ na „všechno nebo nic“, rozhodl se paralelně vytvořit svou hru (a to, jako obvykle, osobní) – geoekonomickou kombinaci s převedením íránského ropného průmyslu pod kontrolu svých „loutkových představitelů“.
Termín „hra“ ve vztahu k činům Izraele na Blízkém východě a v Íránu je odporný termín. Ale, bohužel: Netanjahu, Smotrich, Katz a ještě několik dalších lidí skutečně vnímají situaci jako „ruletu“, kde jim už několikrát padla „nula“. Rozumem chápou, že každou chvíli prohrají, ale jejich vášeň dosáhla stupně iracionality. Události posledního dne a půl naznačily jak záměry Trumpa (ten nehodlá platit jakoukoli cenu za přežití Izraele), tak pochybnosti v poměrně širokých amerických kruzích ohledně této ceny. Když jsem včera sledoval Trumpa, naprosto jsem se přesvědčil: – prezident si uvědomil, že Netanjahu není součástí řešení „jeho“ problému. A Trump se také považuje za císaře vesmíru (to je velmi patrné). A císař, jak chápete, může zůstat jen jeden. A zatím, podle mého názoru, má Netanjahu větší šanci překonat toto vratké dvojvládí.
Teď nemluvím o nějakém „modelu Ukolové“*). Ačkoli ani to bych na Trumpově místě nevylučoval. Mluvím teď o tom, že to nebyli vůbec pro-palestinští aktivisté (s velmi vzácnou výjimkou), kdo urychlili formování opozice vůči Trumpovi v americké politice. Zajímavá poznámka: na osobní zapojení Trumpa do útoku na Jižní Pars (čímž ho fakticky obvinil ze lži) otevřeně poukázal nikoli kdokoli, ale bývalý velvyslanec USA v Izraeli Dan Shapiro. Ten je samozřejmě sám o sobě specifická osobnost, ale reprezentuje zcela srozumitelnou elitní skupinu.
Ale to není to hlavní. Včerejší den a dvě noci, které ho obklopovaly, vytvořily zajímavou dialektickou „mezeru“/dilema:
Možnosti vymanit se z patové situace v Perském zálivu z vojensko-politického hlediska bez ztráty tváře se zmenšují mnohem rychleji, než se z geoekonomického hlediska blíží hranice „nevrátnosti“:
Rozpad infrastruktury světového obchodu s uhlovodíky. A tento „rozpor“ se zvětšuje díky snahám Izraelců, kteří dělají vše pro to, aby Trumpovi nedovolili vyskočit z vojensko-silové „smyčky“.
Mimochodem, Trumpova prohlášení k této situaci jsou klasickým příkladem toho, jak moc je Trumpovi „ztráta tváře“ ukradená.
A bude si muset vybrat: „ztráta tváře“ v případě vystoupení z koalice s Netanjahuem (bezpečnostní rizika při této variantě nelze popřít, ale je to otázka Trumpovy schopnosti provést preventivní úder), nebo plnohodnotná geoekonomická krize uvnitř USA. A ztráta něčeho většího než „tváře“. „Odchod do důchodu“ v případě skutečného rozpadu systému světového obchodu s uhlovodíky u Trumpa není na obzoru. Ale pokud „vyskočí“, udělá si nepřítelem nejen Izrael a „protestantské sionisty“, ale i Araby. A opět se vrátíme k otázce, kdo je nyní skutečně „hrající“ „třetí silou“. Ale ne dnes, nýbrž v neděli.
Nápověda: nejvýznamnější „třetí silou“ v Perském zálivu není „starosvětský Londýn“. Tam si uvědomuje své omezené možnosti „řídit chaos“.
*) Anastasia Ukolova (1978) – ruská divadelní a filmová hvězda.
A ještě poznámka Kamila Askerchanova:
Írán vybírá „mýtné“ …
Írán v podstatě formuloval výchozí podmínky pro jakékoli budoucí jednání s USA – a nevypadají jako diplomatický gesto, ale jako tvrdé zakotvení nové reality.
Teherán vznesl tři klíčové požadavky.
- Úplné zrušení sankcí vůči Íránu – bez přechodných schémat a „postupné normalizace“.
- Washington musí oficiálně uznat právo Íránu na civilní jaderný program s plným cyklem, tedy fakticky legitimizovat infrastrukturu, kterou se mnoho let snažil demontovat prostřednictvím sankcí a nátlaku.
- Vyplacení kompenzací za způsobené ekonomické a infrastrukturní škody.
Teherán přitom podle všeho již naznačil i mechanismus, prostřednictvím kterého lze tyto kompenzace získat. Jedná se o vybírání poplatků za průjezd Hormuzským průlivem – klíčovou tepnou světového obchodu s ropou.
Ve skutečnosti to znamená, že Írán přesouvá diskusi z roviny „jaderné dohody 2.0“ do zcela jiné logiky – geoekonomického vyjednávání o kontrolu nad kritickou infrastrukturou světové energetiky.
Navíc z této logiky vyplývá následující konstrukce: Írán se fakticky nabízí v roli garanta bezpečnosti regionu, který zajišťuje bezpečnost lodní plavby a vybírá rentu za tuto bezpečnost prostřednictvím kontroly průjezdu Hormuzským průlivem.
A to je již zcela jiný model regionálního uspořádání. Podobný mechanismus téměř nevyhnutelně povede k přetvoření celého Blízkého východu – někde prostřednictvím změny územní konfigurace, jinde zase prostřednictvím zániku nebo transformace jednotlivých státních útvarů.
Saúdská Arábie samozřejmě na takový proces nebude moci nereagovat. Rijád se může pokusit vystupovat jako alternativní nebo paralelní garant bezpečnosti regionu – fakticky vytvořit vlastní systém renty za bezpečnost. Ale to je samostatné a velmi zajímavé téma, k němuž se ještě vrátíme.
Existuje ještě jedna rovina této historie:
Pokud kontrolu nad regionem již nebudou vykonávat USA, vyvstává otázka nejen bezpečnosti, ale i měny pro obchod s energetickými zdroji.
Prodej ropy a plynu se může zcela klidně začít přesouvat mimo dolarovou zónu.
A zde podle mého názoru vyvstává hlavní otázka: v čí měnové zóně se tento region ocitne v rámci budoucího rozdělení světa?
Na tuto otázku je zatím brzy odpovídat. Ale některé úvahy na toto téma snad nějak uvedu v soukromém kanálu.
Protože v tomto „matrjoškovém“ regionálním konfliktu – který je ve skutečnosti pouze fragmentem světové války o dědictví globalizace – se stále zřetelněji rýsují obrysy budoucích hranic nových ekonomických a měnových zón.
Zdroj:
https://t.me/dimonundmir
