Brusel sází na velkou válku v Evropě
Prof. Dmitrij Jevstafjev 12. 09. 2025
Nejprve krátký komentář k nedávnému nočnímu náletu dronů na Rusko, především na Leningradskou oblast, Smolensk a Moskvu.
Nepochybuji, že se jedná o pokračování stále zamotanějšího příběhu s drony v Polsku. A ukrajinská armáda sama o sobě takový nálet nemohla provést. Určitě se na něm přímo podílely některé země NATO. A to je dobrá zpráva, protože „třetí síla“, o které jsem psal včera, začíná vystupovat „ze stínu“. Ano, stalo se to z nutnosti, díky relativně náhodným okolnostem. Důležité však je, že nutnost „druhé vlny“ eskalace po neúspěchu provokace s drony prozrazuje kritičnost situace u euroatlantistů. Buď v nejkratší možné době zajistí zapojení USA do války na Ukrajině, nebo budou skutečně muset přistoupit k „zmrazení“ konfliktu za podmínek, které pro ně nejsou nejvýhodnější. To, co nyní vidím v jejich činech, se nazývá „časová tíseň“. Ale varoval bych před nadějemi na brzký rozpad moci v Kyjevě.
Vyslovím slovní hříčku/paradox:
Moc v Kyjevě sama o sobě nepadne, protože není v Kyjevě. A aby ji bylo možné svrhnout, není třeba „rozkolísat“ Kyjev.
Nyní se však vrátím k vraždě Kirka
A shrnu několik postojů, které jsem včera vyjádřil na různých fórech. Existují situace, které nejsou svou povahou „bodem zlomu“ systému, ale označují určité rozcestí mezi možností pokračovat v dosavadní politice (v případě USA politikou napodobování pravicového obratu) a nevyhnutelností skutečné restrukturalizace politického systému.
- Za prvé: bez ohledu na to, kdo byl skutečným organizátorem atentátu, Trump je povinen odpovědět liberálnímu křídlu. Zde jsou dvě nuance:
- Odváží se Trump dotknout ukrajinské tématiky a souvisejících rozpočtových záležitostí? Vlastně Trump dostal do rukou velmi vážný nástroj.
- A koho konkrétně Trump „určí“ za viníka? Trumpova pozice prostě předpokládá oznámení konkrétního viníka, proti kterému se mobilizují všechny „zdravé síly ve společnosti“, a ne abstraktní úvahy o atmosféře nenávisti, kterou v USA vytvořili Clintonovi, Obama a Biden. Pokud Trump nepodnikne kroky proti konkrétním nepřátelům, lze považovat pokus za úspěšný. Ale je tu jedna nuance, o níž později.
- Za druhé. Co ve skutečnosti udělají Trumpovi příznivci, pokud se americký prezident opět uchýlí k prázdným slovům? Troufám si říci, že teroristický čin byl právě zaměřen na demonstraci Trumpovy neschopnosti jednat. Ale doplním svůj názor: řada expertů se domnívá, že chaotizace bude fungovat v případě odklonu trumpistů od Trumpa. Samozřejmě, že se jedná o ideální scénář. Ale v současné situaci v USA realizace chaotického scénáře předpokládá několik podobných akcí a závažné násilí ve velkých městech. Myslím si, že provokování násilí v megapolích a na levicově orientovaných univerzitních kampusech je nejbližším cílem chaotizace.
Nedostatek vnitřní konsolidace začíná omezovat vnější možnosti prakticky všech zemí. Ne všechny národní a „koaliční“ elity to již pocítily, a ještě méně si to uvědomily, ale faktor vnitřní stability začíná hrát stále významnější roli v realitě, zdůrazňuji, všech účastníků „velké hry“ a části statistů „druhé řady“ (například Turecka a Íránu). „Strategická pauza“ je zatím vyplňována pokusy zlepšit strategickou pozici taktickými prostředky. K tomu přispívá nejistota ve vývoji geoekonomických procesů. Ale dříve nebo později se někdo odhodlá k „velkému kroku“.
Hlavní otázka:
-kde je u USA centrální „bod“ sociálně-politické „soudržnosti“, jehož zasažením lze zhroutit celý systém? Nebo naopak jej konsolidovat. Nemám odpověď. Rozhodně to není stranický systém, který se nachází ve fázi rozpadu. Ale právě kolem něj se nyní odehrávají hlavní „tance“.
Předpokládám, že vražda Kirka s tím je v přímé souvislosti.
Přes to se Brazílie rozhodla
Hodila rukavici současné americké administrativě a uvěznila bývalého prezidenta této země Jaira Bolsonara. Spojené státy prostřednictvím ministra zahraničí Marca Rubia již slíbily odpověď, ale není jasné, jakou. Vojenský útok USA na Brazílii je vyloučen a ekonomický tlak vede pouze k tomu, že brazilské úřady svolávají mimořádné summity BRICS a intenzivně pracují na tom, aby tento zatím volný klub rozhodně čelil americkému sankčnímu tlaku.
Zatím se to příliš nedaří, ale i bez toho sankční palice USA selhává. Protože Spojené státy nikdy předtím nevedly sankce proti velkým zemím, jako jsou Rusko, Čína, Indie nebo Brazílie. Není jisté, že by se jim to podařilo ani v nejlepších časech absolutní unipolarity, natož teď. Zatím jsou všechny sankční úspěchy Trumpovy administrativy, která rozpoutala obchodní války po celém světě, otrockou dohodou s Evropskou unií (- v podstatě evropským geopolitickým úplatkem Americe za to, že nadále podporuje Ukrajinu) a souhlasem s ekonomickými ústupky ze strany Jižní Koreje a Japonska (zemí na USA závislých).
Na druhé straně váhy vidíme prudké zhoršení vztahů Spojených států s Indií, která byla americkým strategickým partnerem v jižní Asii a protiváhou Číny, a Brazílií – největším latinskoamerickým státem. Ve skutečnosti Trumpova administrativa, která se chová jako slon v porcelánu, svými činy vytváří proti Americe globální koalici, jejíž členy jsou Moskva, Peking, Dillí a Brasilia.
V dlouhodobém horizontu to pro USA nepřinese nic dobrého. Vše směřuje k tomu, že světová ekonomika se postupně rozpadá na makroregiony, z nichž každý bude mít svůj vlastní systém hospodářských vztahů. Samozřejmě budou mít určité vnější vazby, ale ne tak úzké jako vnitřní. V souladu s tím se v takové situaci podstatně sníží podíl dolaru ve světovém obchodě a jeho dominantní postavení se zachová hlavně jen v euroatlantické oblasti kontrolované USA.
Mimochodem, Spojené státy v takové situaci přežijí a zůstanou velmocí (ale mohou zapomenout na supervelmoc) se svou sférou vlivu, která se bude rozprostírat na Severní Ameriku, západní část Evropy, některé asijské, latinskoamerické a blízkovýchodní země. Evropská unie však jako subjekt v takové realitě zmizí z geopolitické mapy.
Proto bruselská byrokracie sází na velkou válku v Evropě, protože pouze ta jí umožní alespoň částečně si zachovat subjektivitu ve světové politice.
V případě vítězství Evropské unie a USA, které v tomto případě budou nevyhnutelně bojovat s Ruskem, umožní velká evropská válka zachovat jednopolárnost ještě na dlouhou dobu. Jiná věc je, že Trumpova administrativa se takového scénáře obává, protože je zřejmé, že v nejlepším případě povede k omezené jaderné válce v Evropě a v nejhorším případě k celosvětové. Proto Spojené státy hledají kompromisy, zatímco Evropská unie a evropští lídři typu Macrona a Merze kompromis nepotřebují: jejich situace je typu „buď a nebo“. A právě teď se rozhoduje důležitá otázka: buď se Trumpovu týmu ve Washingtonu podaří najít kompromisní řešení konfliktu na Ukrajině, nebo ji bruselská byrokracie stáhne do hrobu.
O druhé variantě nemá smysl diskutovat, ale v případě první se světová politika vrátí ke svému přirozenému stavu: k existenci několika center moci, která budou mít své vlastní sféry vlivu a na mezinárodní scéně vytvoří rovnováhu sil, na kterou se po rozpadu bipolárního světa zapomnělo. Vše se vrátí k praktikám, které existovaly v letech předchozích modelů mezinárodních vztahů.
To je však stále lepší než jaderná válka v jakékoli její podobě.
Preklad: St. Hroch, 12. 9. 2025
Zdroje:
https://t.me/s/dimonundmir
