… a nepřátelském převzetí existujících struktur
Prof. Dmitrij Jevstafjev 11. 11. 2025
Kolegové, ještě než začnu svoji poznámku, potěším vás informací ze zprávy kolegy Avatkova o „Božích mlýnech, které melou sice pomalu, ale nahrubo:
Všichni už zapomněli na bývalého starostu Istanbulu E. Imamoglu, kvůli kterému proběhly velké protesty po celém Turecku? A to je škoda. Teď si na něj vzpomenou…
Generální prokuratura v Istanbulu dokončila vyšetřování a požaduje, aby byl odsouzen ke krátkému trestu odnětí svobody – na 2.352 let, tedy na dobu téměř rovnající se deklarovanému věku ozbrojených sil země (kdo neví, je jim 2.235 let). Ale on, jako hlavní opozičník, musí bezpochyby přežít déle…
Chápu, kolegové, že jsem rozladil odběratele soukromého kanálu svým posledním příspěvkem, ve kterém jsem formuloval myšlenku: vytvoření strukturované „koalice chaosu“ s ambicemi globálního vlivu namísto relativně sektářské „strany chaosu“ pro nás představuje další rizika.
Zejména pokud nepochopíme, že pro příštích 20 let prostě nemáme možnost „velké konzervace“, kombinující vnitřní a vnější kontury. Myslel jsem si, že jsem neřekl nic „vizionářského“. S rozpadem „sjednoceného Západu“ soupeření nekončí. A dědici poražených se často stávají ještě agresivnější síly. Není zde důvod k „pláčícím smajlíkům“. Je zde důvod snažit se pochopit, v čem spočívají klíčové linie geopolitického rozkolu mezi „koalicí chaosu“ a „neoamerickou říší“. A kde se skrývají vnitřní slabiny struktury „koalice chaosu“. Tím spíše, že v důsledku mnoha objektivních a subjektivních faktorů bude podstatně méně soudržným systémem, než byl „sjednocený Západ“ na přelomu let 2022–2023.
Ale je tu jednа nuancе:
- rozpad „sjednoceného Západu“, který se formoval během posledních tří administrativ (Obama, Trump-1, „kolektivní Biden“) na principu „maximálního pokrytí“, a oddělení z něj geoekonomicky agresivního „jádra“ nesníží rusofobní tlak, ale pouze jej transformuje. A za určitých podmínek jej učiní tvrdším, chcete-li, celistvějším a připraveným k akci. Proto je provokace s pokusem o únos MiG-31 s raketou „Kinžal“ pouze první vlaštovkou. Ale i ta odhaluje zajímavé zvláštnosti…
A tady je jedna z nich:
- nová globální koalice (a jiná nemůže být vzhledem ke své síťové povaze), konstruovaná „globálním Londýnem“, včetně strany chaosu, je stále ve fázi formování. Zjednodušeně řečeno: nyní se nachází ve fázi „marketingové nabídky“, založené jak na pozitivní („spravedlivější svět“), tak i negativní složce („proti šílenci Trumpovi“). Těmi, které se snaží vtáhnout do této koalice, jsou velmi různorodé síly, které si ještě zjevně nejsou zcela jisty svým „štěstím“.
Nápověda:
Venezuela se stala jedním z uzlů, kde Trump „přirzdil“, a to zcela náhodou: existují objektivní i subjektivní okolnosti. A hlavním důvodem samozřejmě nebyl tajfun v Karibském moři, ale Trumpova nejistota, zda „ministr války“ Hegseth skutečně kontroluje americkou armádu. Trump byl však zjevně veden k intervenci ve Venezuele, čímž se dostal k rozcestí: buď ustoupit a ztratit tvář, čímž by spustil mechanismus vnitřní krize, nebo riskovat v situaci strategické nejistoty a ztratit tvář ještě více, čímž by potenciálně uvrhl USA do ještě tvrdší krize. A zde jsou dva, respektive tři zásadní momenty, o kterých se zmíním později.
Ale logika geopolitického střetu je taková, že dokud byla „strana chaosu“ pouze „sektou radikálů“ v rámci „globálního Londýna“, mohlo se jednat o protiklad v rámci „hry s nenulovým součtem“ za účelem vymáčknutí určitých zpeněžitelných „aktiv“ z Washingtonu a geopolitického vydírání jiných hráčů, především nás, Ruska (vliv v Eurasii) a Číny (projekt Velká hedvábná cesta). Ale „koalice chaosu“ již nemůže být pouze geopolitickým vydíráním, i když to zůstává základem ekonomické životaschopnosti systému. Koalice, i když „chaosu“, je vždy institucionalizací. To znamená, že soupeření mezi vznikající „koalicí chaosu“ a „Trumpovou Amerikou“ bude probíhat mimo jiné i v oblasti institucí. Ten, kdo bude kontrolovat „institucionální architekturu“ postglobálního světa, získá výraznou převahu. A zde se již projevují některé zajímavé nuance.
Jednou z nich je: hlavním nebude vytvoření nějakých nových struktur, ale „nepřátelské převzetí“ těch již existujících. Usnadňuje to nepochopení institucionality „týmem“ Trumpa (s výjimkou Rubia). Ale konkurence o kontrolu nad institucemi je vždy antagonistická. Buď – anebo.
