Prof. Dmitrij Jevstafjev 2. 2. 2026
Obvykle v pondělí máme příspěvek o „hypotézách“ a „domněnkách“.
Tak tomu bude i tentokrát. Ale začnu konstatováním, dokonce dvěma.
První konstatování:
Říkal jsem vám, kolegové, že Trump se nechce zaplést do „velké íránské války“. Tlačí ho tam s výkřiky: „Neboj se, Donalde, válka bude malá a nebude strašná“. Vy jste tomu nevěřili, a to zbytečně. Trumpova administrativa, která se připravuje na útok proti Íránu, bezpochyby provádí, jak se jí zdá, „jemné“ manévry s cílem minimalizovat jak úder, tak jeho následky. Využít úder na Írán jako snadný „průchozí“ manévr před novým náporem v Euroatlantické oblasti se nedaří. A ani se nepodařilo vytvořit něco jako konsensus, jako tomu bylo v případě Venezuely (kdy všichni čekali Trumpův neúspěch, ale veřejně se k tomu málokdo vyjadřoval).
Ještě nevyslovím hypotézu, ale první předpoklad: část arabských zemí, využívající Trumpa jako „ledoborec“ proti Íránu, se snaží „potichu“ vyřešit i naléhavé problémy mezi sebou.
Na odstranění Íránu „z geopolitické scény“ mají, když se nad tím zamyslíme, zájem všichni regionální hráči kromě Iráku, protože spolu s Íránem by byl odstraněn i Irák.
Poslední kapkou pro mé pochopení situace je tichý únik informací o přání Saúdské Arábie (hlavní otázkou je, proč k němu došlo), aby Trump zasáhl proti Íránu. A to nejen zasáhl, ale s cílem likvidovat duchovní vedení země. Celkově jsme se nedozvěděli nic fantastického, navzdory veřejnému postoji Saúdů proti úderům. Důležité je však načasování „úniku“ – „v těsné souvislosti“ s jednáními prezidenta SAE v Moskvě. A také to, že jasně ukazuje na prince Salmana jako na zdroj této „geopolitické dvojí hry“. Tento aspekt je nejzajímavější, protože odhaluje rozsah a mnohovrstevnatost „velké hry“.
Druhé konstatování:
-„případ Epstein“. Samotný případ by byl jen jednou z epizod elitních sporů v USA, kdyby se neodehrával „v kontextu“ „shutdownu“ a očekávání útoku na Írán. Mám silný pocit, že únik informací inicioval Trumpův tým a že „balíček“ obsahoval záměrně „falešné“ informace, kterých se měla zachytit protitrumpovská média. A pak by ji s hanbou odhalili a tak dále, čímž by zcela vyvrátili možný výskyt skutečného kompromitujícího materiálu na Trumpa (a/nebo spíše na Melanii). Ale všechno bylo provedeno velmi neohrabaně a ve spěchu. A něco nešlo podle plánu: – tento příběh nemá konec.
Je jasné, že to mělo skončit výzvou k zatčení Obamy jako inspirátora pokusu o diskreditaci Trumpa. A bylo by za co, kdyby to vyšlo. Nyní však Trumpův příspěvek o nutnosti okamžitě zatknout Obamu vypadá… Ale vůbec tak nevypadá. Jsem si téměř jistý, že celá operace byla zamýšlena jako pokus přesunout těžiště konfrontace z vnějšího kontinentu, který se stává nebezpečným, na vnitřní. A oddálit nutnost útoku na Írán.
Ale neúspěšná informačně-politická kombinace nutnosti alespoň nějaké vojenské akce v Perském zálivu ji jen přiblížila.
Hypotéza 1.
– Trumpův tým, a vlastně i on sám, působí pod rostoucím tlakem, ani ne tak mediálním, jako spíše politickým. Z této situace se snaží dostat obvyklým způsobem: spuštěním „informační vichřice“. Pamatujete si, že jsem tento termín použil na jaře 2025. Pro mě je systémovým znakem tweet o „posrané KSIR“. Ale kde to má smysl? Chápu, že Trumpovi je jedno, co si o něm myslí. Ale teď je vlastně velmi důležitý moment. A plýtvat na, upřímně řečeno, neinteligentní tweety… To je zjevně důsledek nedostatku jiných nástrojů. A zde je velmi důležitá poznámka:
Trump začíná jednat tak riskantně, protože chápe, že s prohrou v tomto cyklu komplexního soupeření, spojujícího vnitřní a vnější kontury, se jeho politická neutralizace stane pouhou „technickou záležitostí“.
Zdroj:
https://t.me/s/dimonundmir
