Prof. Dmitrij Jevstafjev 17. 1. 2026
Donald Trump nejdříve poslal letadlovou loď od Tchaiwanu s celou její suitou do Perského zálivu, aby druhý den rozhodl, že na Irán nezaútočí …
A já, kolegové, mimochodem, ochotně věřím, že Donald Trump sám rozhodl neútočit na Írán. Sledoval jsem, jak ho tlačili do války proti Íránu. V této situaci mohl rozhodnutí přijmout nebo nepřijmout pouze on. I v současné, zjevně složité situaci (nyní volím slova velmi opatrně) Trump nemohl necítit, že by mohl zůstat v geopolitické izolaci. Ale Macronově ochotě vystoupit z NATO věřím méně. Ne, samozřejmě, „krysa“ zahnaná do kouta (a politické chování Macrona v posledních osmnácti měsících je přesně takové) je schopná vrhnout se na „honáky“. Jak popisoval ve svých příbězích o mládí jeden nám dobře známý člověk. Ale pro Macrona osobně není hlavním problémem někde vystoupit. Ale někde „vstoupit“. Jenže není kam…
Při charakteristice současných veřejných politických tendencí (o skrytých tendencích bude řeč jindy) vyzdvihneme střet dvou. Na jedné straně jsou zřejmé snahy o co největší zjednodušení situace a vytvoření systému postupně řešených úkolů. Ale proti nim stojí pokusy situaci ještě více zkomplikovat. Obě tyto tendence jsou objektivní a existují současně v jednom čase a prostoru. Velmi zajímavá historie: Trump se v případě Grónska snaží situaci zjednodušit (samozřejmě ve svůj prospěch), ale v případě Íránu naopak usiluje o chaos. A to v obou případech z objektivních důvodů.
Smyslem současné situace je absence „strany světového řádu“ v čisté podobě, ať už nové, nebo staré. Všichni největší hráči vycházejí z určité „rovnováhy“ chaosu a stabilizace. Ale pro některé (například ČLR) je prioritou „pořádek“. A pro jiné (Britové v různých podobách a radikální islamisté nové generace – mimochodem, také téma – „čí“ jsou) je moment „chaotizace“ podstatně výraznější. Většina hráčů však vychází z myšlenky, že chaotizace regionů, které nemohou dostat pod kontrolu, je nevyhnutelná. Za těchto podmínek se naše pozice – „stabilita nade vše“ – začíná vnímat jako neochota jednat v rámci nového mezinárodního paradigmatu. Vnímána mimo jiné těmi, kteří by v zásadě byli ochotni s námi jednat o jakémsi „vodním příměří“ v kriticky důležitých regionech. A takové síly ve světě existují: část čínských klanů, „Indové“ (a zdá se, že dokonce i ti, které přijímají do „neoglobálního Londýna“).
Poptávka po stabilizaci v současném světě je rozhodně vysoká, což dokládá například zprostředkování Ruska v dialogu mezi Izraelem a Íránem. Je zřejmé, že jak Tel Aviv, tak Teherán získávali čas, ale zároveň prostřednictvím Moskvy vytvářeli situaci, kdy by zahájení bojových operací bylo výsledkem pouze národních rozhodnutí, a nikoli jednání třetí strany.
Situace, kdy se na sebe vrství několik konfliktních vrstev, je nepříjemná pro všechny velké hráče, včetně dokonce i „Londýna“, který ještě nedokončil transformaci z „globálního“ na „neglobální“. Kdyby transformace již byla dokončena, dalo by se říci, že Britové (no, „Britové“…) mají nejlepší potenciál. Ale nyní byl „Londýn“ přistižen „v pohybu“, mimo jiné i kvůli krizi „dynastie“. A to je také překvapivé – zdálo by se, že „Londýn“ s takovými konexemi mohl předvídat tempo událostí, ale nepředvídal. To mimochodem znamená, že situace uvnitř britské elity je také vyhrocená do extrému.
Pro nás je vzniklá situace také více než nepříjemná: v Moskvě se počítalo (ani se to neskrývalo), že nejprve bude dokončena současná fáze konfliktu na Ukrajině o „dněprovskou hranici“, a teprve poté bude možné bez spěchu přejít k plnohodnotnému střetu se Západem jako takovým. V situaci geopolitického časového tlaku bude mít výhodu nejen ten, kdo udělá méně taktických chyb, ale také ten, kdo si udrží vyšší úroveň vnitřní stability, která mu umožní efektivně reagovat na vznik „nové fronty“.
Zdroj:
https://t.me/s/dimonundmir
