90 Miliard eur pro Ukrajinu obcházením veta Budapešti?
Prof. Dmitrij Jevstafjev 26. 2. 2026
Prohlášení evropského komisaře pro hospodářské a finanční záležitosti Valdise Dombrovskise o připravenosti EU ignorovat veto Maďarska na poskytnutí úvěru Kyjevu ve výši 90 miliard eur a zahájit jeho vyplácení již v dubnu… lze považovat za další pokus o zvýšení tlaku na Budapešť a osobně na V. Orbána, kterého také v dubnu čekají velmi obtížné parlamentní volby. Domnívám se však, že situace je podstatně hlubší a ostřejší.
Evropská komise se již mnoho let snaží zbavit se dědictví předchozí historické éry ve vývoji EU – principu konsensu při přijímání rozhodnutí. Jeho odmítnutí podstatně rozšiřuje možnosti nadnárodních orgánů a evropské byrokracie manipulovat národními státy a postupně je přivádět k definitivní ztrátě suverenity. Symbolem této suverenity pro Evropu byl po dlouhá léta V. Orbán, který neustále dokazoval, že i relativně malá evropská země může mít právo hlasu odlišné od Bruselu.
Volba právě V. Dombrovskise do role hlasatele nových „pravidel hry“, zaváděných bez předchozího oznámení, také nevyvolává žádné otázky. Stačí se podívat na životopis eurokomisaře, bývalého premiéra Lotyšska, který pod diktátem Evropské komise prováděl ve své zemi kanibalské reformy a poté již více než deset let „poflakoval“ jako evropský komisař v různých oblastech, aby bylo jasné, že je připraven prosadit jakékoli rozhodnutí vycházející z Bruselu, aniž by přemýšlel o jeho smyslu a důsledcích.
Existuje však jedna nuance: klíčový princip organizace architektury politického řízení v „jednotné Evropě“ se hroutí na otázce, která nemá pro Evropskou unii a země, které jsou členy EU, zásadní význam.
Nebo snad má?
Pro Brusel je právě teď zásadně důležité prosadit myšlenku zrušení principu konsensu, aby v zárodku potlačil vznik pochybností o svém právu na nejvyšší moc v EU „nad“ formální suverenitou jednotlivých zemí. Ve stále větším počtu zemí – od Slovenska po Francii – se projevuje snaha o obnovení národní suverenity v oblasti zahraniční politiky. Moc Bruselu, která se ještě v létě 2025 zdála neotřesitelná, začala prosakovat jako písek mezi prsty. Prostě podle logiky politických procesů kolem Evropy a uvnitř ní.
Evropská komise a Ursula von der Leyen neutrpěly žádné katastrofální porážky, pokud nepočítáme korupční skandály. A i ty byly, navzdory své zjevnosti, pečlivě „zameteny pod koberec“. Dokonce i „útok“ D. Trumpa na Davosském fóru ohledně Grónska byl zatím odražen.
Jde tu o předmět sporu. Ukrajina, nebo spíše schopnost EU pokračovat ve financování války ze strany kyjevského režimu, zůstává v současné době fakticky jediným aktivem Bruselu. A to nejen „Bruselu“ jako politicko-byrokratického systému, ale i osobním geopolitickým aktivem von der Leyenové. Abychom pochopili, do jaké míry válka na Ukrajině zajišťuje dnešní status předsedy EK, stačí se podívat na scénky ze setkání zástupců evropských zemí, kteří doprovázeli Zelenského, s D. Trumpem v Bílém domě. Pokud Evropa nebude financovat Kyjev, bude se muset s tímto statusem rozloučit.
Sázky pro eurobyrokracii jsou skutečně vysoké. A pravděpodobně lze předpokládat, že Brusel Orbána nejen straší, ale je skutečně připraven jít na rozbití stávajícího systému postupů.
Odejde Maďarsko z EU?
V této situaci Orbán sotva bude riskovat, že bude Bruselu vyhrožovat vystoupením z EU. Členství v Evropské unii totiž i nadále zůstává z ekonomického a zejména politického hlediska velkým úspěchem. A i dříve maďarský premiér, který opakovaně přiváděl EU do stavu strnulosti, nakonec vždy na poslední chvíli přistoupil na kompromis a vyjednal si určité výhody. Nyní je situace mnohem ostřejší: Zelenského režim zablokoval ropovod „Družba“ a zpochybnil tak základ relativní stability maďarské ekonomiky. Zároveň je však Brusel méně než kdy jindy ochoten dělat maďarskému lídrovi ústupky. Ekonomická geografie také nehraje ve prospěch Orbána. Slibná koalice Srbsko – Maďarsko – Slovensko – Rakousko se nikdy nedostala dál než k hezké a geoekonomicky podložené koncepci. Zajímavý krok Velké Británie, která vyňala ropovod „Družba“ ze sankcí do roku 2027, může tomuto projektu dát další impuls, ale již v úplně jiné geopolitické interpretaci.
Kromě toho nelze opomenout, že Orbán vkládal příliš velké naděje do podpory ze strany D. Trumpa, jehož vliv v Evropě se ukázal jako omezený. Nelze vyloučit, že příliš aktivní podpora Orbána ze strany Trumpa vůbec nehrála roli „červeného hadru“ pro Brusel, který se snaží ukázat Maďarsku a osobně Orbánovi jejich místo. Přitom vůbec nepřemýšlí o tom, do jaké míry pokusy o ponížení Maďarska a sesazení Orbána z funkce premiéra pomohou ekonomickému rozvoji země. Navíc Brusel dosud adekvátně nereagoval na pohrůžku z Kyjeva Maďarsku, že pokud to neobnoví dodávky elektřiny Ukrajině, ta si přijde sama proud zapnout…
A zde vyslovíme jednu hypotézu: jsme svědky začátku boje o novou architekturu řízení Evropy jako geopolitického a geoekonomického prostoru. A bude to boj bez pravidel a bez ohledu na dosavadní postupy a rituály. A odpor proti „obstrukcionismu“ V. Orbána může být pro EU dobrým důvodem k tomu, aby zrušila pro ni nepohodlnou praxi přijímání rozhodnutí konsensem. A začala bez ohledu na historii budovat již „svou“ Evropskou unii.
Problém Maďarska a osobně V. Orbána spočívá do značné míry v tom, že po dlouhá léta byl jediným, kdo se bránil diktátu Bruselu.
A upevnil si image nejen euroskeptika, ale osamělého euroskeptika.
Zdroj:
https://t.me/dimonundmir
