Vladimir Pesnia 05. 12. 2025
Michalkovovo ponuré varování se naplňuje jako podle not
Ruská státní duma, plenární zasedání, 17. června 2025. Režisér a veřejný činitel Nikita Michalkov vystupuje na tribunu a klade jedinou otázku, která zajímá miliony lidí.
Jeho projev není politickým programem ani kritikou. Je to pokus najít onen základ, který kdysi existoval, pak se oslabil – a který je dnes potřebný jako nikdy předtím.
Vzpomínka na válku jako první pojítko…
Michalkov začíná historickým exkurzem – ne z nostalgie, ale pro pochopení mechanismu. Jak fungovalo sjednocení dříve? Co spojovalo miliony lidí v jeden národ?
O Velké vlastenecké válce říká: „Pak přichází válka, která obrovským smutkem spojuje lidi. Jak ty, kteří bojují, ty, kteří jsou v okupaci, jdou k partyzánům, a ty, kteří v týlu stojí u strojů… Ta pohřební oznámení, která spojovala lidi, rodiny, které zůstaly bez otce, bratra, syna. A pak společné vítězství. A zase spolu. A zase společná radost.“
Režisér vzpomíná, jak po válce země po desetiletí žila touto vzpomínkou: „Země se vzpamatovávala z války. Byla to doba vítězů. Byla to doba těch lidí, které spojovala vzpomínka na smutek a vítězství.“
Generální tajemník Brežněv, když navštívil továrnu a mluvil se soustružníkem, mohl najít společnou řeč prostřednictvím jednoduché otázky: „Kde jste bojoval?“ A to stačilo. Válka vytvořila jednotný kód, srozumitelný všem – od dělníka po vůdce země.
Ale tato generace začala odcházet. A spolu s ní začala slábnout síla, která držela lidi pohromadě.
Od Celiny po šrot
Když frontoví veteráni začali odcházet, země hledala nové způsoby, jak sjednotit národ. Michalkov připomíná, jak to fungovalo: „Co dělá strana, vláda? Je potřeba společná věc. Co dělá? „Celina“ – zúrodnění kazašské stepi. Filmy, písně, osadníci, stavitelé BAMu, vlaky, letadla, televize – vše pracuje na tom. Na Společné věci.“
Byly to velké projekty, které uchvacovaly představivost. Ale fungovaly i malé věci: „Ve školách soutěžila pátá třída B s pátou třídou A, sbírala starý papír… Šrot… Vytvářely se společné pocity života lidí, dětí, které se zabývají Společnou věcí.“
Režisér zdůrazňuje: „Neříkám, že je to všelék… Mluvím o principu. O principu.“
Princip je jednoduchý: lidi nespojuje rozkaz, ale pocit, že děláte něco důležitého společně s miliony dalších. Že váš příspěvek – byť malý – je součástí velké společné věci. Pak to zmizelo. „Nadšení je produkt, který se rychle kazí,“ poznamenává Nikita Sergejevič. Slogany se staly banálními, v kuchyních se objevily šeptané vtipy (o Společné věci), ironie. Mechanismus se rozpadl.
Rozdílné názory
Michalkov přechází k hlavní otázce: co může spojit lidi nyní, v roce 2025?
Prochází různé možnosti. Kultura? Ukazuje příklady současného umění a klade otázku: „Možná by tuto sjednocující roli mohla hrát kultura? A jak by to mohlo sjednotit?“
Znovu otázka: „Mohou politici sjednotit národ? Jak? Když máme různé strany, které mají různé programy a někdy se navzájem výrazně liší.“
Nekritizuje – konstatuje: ve společnosti existuje nesoulad. Množství názorů, hodnot a představ o budoucnosti. Ale může se tato rozmanitost stát jednotou? A pokud ne, co může být tím spojovacím bodem?
„Hlásat evangelium“
Michalkov dává možnou odpověď, která se mnohým může zdát nečekaná: „Ale když ve společnosti existuje taková nejednotnost, taková rozmanitost, takové rozdíly v názorech, může lid sjednotit pouze víra.“
Uvádí příklad z minulosti – jednoduchý, ale působivý:
„Představte si, že nějaký kočí vezl někam Antona Pavloviče Čechova a když ho dovezl na místo, požádal o vyšší cenu, než bylo stanoveno. Anton Pavlovič mu přece neřekl: ty hlupáku, víš, koho vezeš? Ne. Řekl by mu: bratře, boj se Boha, nemáš na sobě kříž. A ten by pochopil, o čem je řeč. Vše bylo jasné. Jak prostý kočí, tak velký spisovatel se řídili evangeliem. Řídili se jednotným pojetím dobra a zla.“
„Řídili se“ – to je klíčové slovo. Nenutili, nekázali – řídili se. Měli společný jazyk, společný kód, který jim umožňoval okamžitě si porozumět.
Režisér přirovnává tuto situaci k islámu: „V čem spočívá síla islámu? Vždyť chápeme, že ne každý člověk, který vyznává islám, ví, kdo je Omar Chajjam, Avicena nebo Ulugbek. Ne. Ale vědí, co je Korán. Komunikují prostřednictvím Koránu a sjednocují se právě kolem Koránu.“
Nejde o protiklad náboženství – je to příklad síly jednotného duchovního základu. Když existuje společný text, společné hodnoty, společná představa o tom, co je správné a co špatné, mohou být lidé různí, ale rozumějí si navzájem.
Jak zdůrazňuje režisér, tento základ může fungovat pouze tehdy, když se národ přestane za něj stydět. Vzpomíná, jak málo pozornosti se věnuje pravoslavným tradicím ve srovnání s jinými, a vidí v tom „ostýchavý pocit rozpaků před někým z toho, že řekneme, že jsme věřící lidé, pravoslavní, že je to naše země“.
Otázka k tomu nejdůležitějšímu
Nikita Michalkov uzavírá blok mocnou připomínkou. Vzpomíná na Stalinovo prohlášení z června 1941:
„Opravdu musíme dojít až k bodu, jako v roce 1941, kdy se Stalin obrátil na lid nejen slovy „soudruzi, občané“, ale také slovy, jakými se kněz obrací ke svým ovečkám během kázání: „bratři a sestry“?
V okamžiku smrtelného nebezpečí se moc obrátila k nejstarší a nejhlubší vrstvě – k víře. Protože právě ona mohla sjednotit všechny: dělníky i inteligenci, Rusy i zástupce jiných národů.
Nikita Sergejevič nedává hotové recepty. Klade otázku – bolestivou, důležitou, aktuální:
Čím se dnes „vyrovnávají“ lidé v Rusku? Co může být tím společným jazykem, který umožní milionům různých lidí cítit se jako jeden národ?
Jeho úvahy o víře jsou pokusem najít ten samý základ, který kdysi držel zemi pohromadě a který je možná znovu potřebný. Ne jako dogma, ale jako společný prostor hodnot, kde všichni mají pojem o dobru a zlu, o správném a nesprávném.
Preklad: St. Hroch, 26. 12. 2025
Zdroj: https://dzen.ru/a/aTGDUU73c2rwM0IF
