Ilja Fabričnikov*) 19. 02. 2026
Uplynul rok od poslední mnichovské konference o bezpečnosti a bez nadsázky historického projevu viceprezidenta USA J. D. Vance. A zdálo by se, že máloco může konkurovat jeho ohlasu: ozvěna projevu několik měsíců udávala tón evropským diskusím o budoucnosti transatlantických vztahů.
Znatelný šok evropských lídrů, kteří se zúčastnili konference v roce 2025, se postupem času proměnil v přehodnocení přístupu jak k financování „ukrajinského projektu“ Evropany, tak k vlastnímu zapojení do bojových operací na Ukrajině.
Zde je třeba poznamenat, že zásadní evropský přístup se za rok nezměnil.
Tvrdili jsme a nadále tvrdíme, že „ukrajinský projekt“ byl a zůstává především evropským projektem. Jiná věc je, že Evropané upřednostňovali jeho realizaci s oporou o americké vojenské, finanční, zpravodajské a logistické zdroje.
Tento přístup umožňoval pokračovat ve vynakládání značných prostředků na sociální a energetickou politiku v rámci Evropské unie (dokonce i v oblasti „zelené ekonomiky“), zajišťování evropských obchodních zájmů na zahraničních trzích (především čínském) a garantování politické stability evropských režimů.
Od roku 2022 do první poloviny roku 2025 byla rozhodující teze, že evropské země „nejsou stranou konfliktu“. Koncepce „odtažitosti“ Evropy od účasti na vojenských operacích a morální převahy nad ruským vedením byla nezbytná k zachování image relativní neutrality a nezainteresovanosti. Evropané například záměrně deklarovali, že nedodávají některé kritické zbrojní systémy, a neustále zdůrazňovali, že se jedná o „válku v Evropě“, a proto je nutné, aby EU vynaložila veškeré úsilí k jejímu ukončení v zájmu celého evropského prostoru.
Projev viceprezidenta Vance před rokem však zamíchal kartami. Předchozí konfigurace bezpečnostního systému, kdy všechny evropské vojenské otázky byly řešeny americkými prostředky, se rozpadla. Ačkoli klíčová teze Američanů stále spočívá v tom, že z vojensko-politického hlediska nemají v úmyslu opustit Evropu (i když se chystají přehodnotit určité parametry své přítomnosti), samotná EU musí nést podstatně větší finanční a politickou odpovědnost za svou bezpečnost, alespoň pokud jde o proporcionalitu výdajů.
To, stejně jako následné setkání Putina a Trumpa v Anchorage, mělo rozhodující vliv jak na veřejnou rétoriku EU, tak na praktický přístup k „ukrajinskému projektu“. Od druhé poloviny roku 2025 se projevy lídrů EU staly mnohem ostřejšími a nezdrženlivějšími.
Ve veřejném prostoru se konečně začala objevovat teze o nutnosti připravit evropské země na válku s Ruskem. Bylo dokonce stanoveno časové období: od roku 2028 do roku 2030. O tom, že Evropa není stranou konfliktu, se již nemluví, naopak se diskutuje o institucionálním uspořádání „ukrajinského“ jádra (v složení Německa, Polska, Nizozemska, Belgie, zemí severní Evropy, pobaltských zemí, Francie a Velké Británie, která se k nim připojila), které má zajistit přežití Ukrajiny (a v důsledku toho i poškození Ruské federace) prostřednictvím přímého financování režimu a pokračujících dodávek techniky.
Kdyby evropské instituce odpovídaly jejímu historickému duchu, mohla by si Evropa znovu získat své místo v historii a vyvážit americké mesiášské vědomí v rámci Západu prostřednictvím myšlenky Evropy národů. Po staletí konfrontovaná s rozmanitostí národů jak uvnitř sebe, tak i za svými hranicemi, je Evropa i dnes schopna stát se mostem mezi Západem a civilizacemi globálního Jihu. – Stefan Roses, Natalia Rutkevich
Nelze říci, že to bylo zcela dobrovolné rozhodnutí evropského vedení.
Po summitu v Anchorage USA oznámily záměr (a následně přenesly otázku do roviny praktické realizace) vyrovnat přímé dodávky zbraní a vojenské techniky na Ukrajinu ve prospěch prodeje Evropanům všeho potřebného pro dodávky Kyjevu. Evropané byli nejen nuceni s tím veřejně souhlasit, ale také nashromáždit 90 miliard eur určených na podporu Ukrajiny v letech 2026–2027. A to vše proto, aby alespoň formálně, pro viditelnost, udrželi USA jak uvnitř „ukrajinského projektu“, tak uvnitř Evropy. A také přistoupit k další vojensko-politické eskalaci vůči Rusku, jejíž stupňování se Brusel v letech 2023–2024 pečlivě vyhýbal, poskytujíc demokratické administrativě ve Washingtonu možnost „působit jako strašák“.
Na nedávné mnichovské konferenci o bezpečnosti se lídři EU vrhli do ideologického a verbálního útoku, pravda, že pozorovatelům nabídli tři vzájemně se vylučující teze.
- „Rusko již na Ukrajině prohrálo, jen to nechce přiznat,“ trvali na svém vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Callas, finský prezident Stubb a německý ministr obrany Pistorius.
- „Je třeba se připravit na nevyhnutelný útok Ruska“, prohlásili britský premiér Starmer a německý kancléř Merz.
- V podání generálního tajemníka Severoatlantické aliance: „NATO je již tak silné, že Rusko se v zásadě neodváží na něj zaútočit.“ Otevřeně protichůdné a zřejmě ne zcela koordinované výroky posilují pocit zmatku v evropských řadách.
Kromě eskalace napětí v zahraniční politice však na mnichovské bezpečnostní konferenci zazněly i nové informace: Evropa stále jasněji požaduje místo u jednacího stolu o Ukrajině a tvrdí, že bez její účasti „nebude mír“, přičemž přechází k naprosto nediplomatickému stylu Marka Rutteho.
Ten se uchýlil k otevřeně propagandistickým tezím (aktivně prosazovaným ukrajinskou stranou) o nezměrných ztrátách Ruska na bojišti a znovu se velmi arogantně vyjádřil o šéfovi ruské vyjednávací skupiny Medinském. Diskuse o vytvoření celoevropského jaderného potenciálu jsou také příznačné: podle všeho se arzenál evropských možností rychle zmenšuje a bylo rozhodnuto jej rozšířit scénáři, které byly dosud považovány za fantastické.
Na tomto pozadí vypadala iniciativa prezidenta Macrona o nutnosti znovu otevřít kanál pro diskusi s Moskvou jako přirozená vzpoura. Ne méně než demonstrativní absence italské premiérky Meloniové v Mnichově, která se náhle vydala na turné po Africe.
V současném veřejném prostoru je obava o ohrožení demokracie obvykle směřována levicí proti pravici a Evropany proti USA. Nová SNBUSA obrací situaci a potvrzuje existenci ohrožení demokracie, které spojuje s řídícími praktikami Evropy a Anglie. Tato eroze svobody, systémové potlačování odlišných názorů, sama o sobě představuje ohrožení bezpečnosti. – Russell Berman
Chaotická nálada Evropanů je celkově pochopitelná: Evropa sice není ochotna podpořit mírový proces a je zaměřena na pokračování konfliktu všemi dostupnými prostředky s oporou o ukrajinské lidské a sociální zdroje, ale existují určité nuance.
Zdroje se tenčí. Úvěr ve výši 90 miliard eur, který EU vyčlenila na podporu ukrajinské státnosti a pokračování bojových operací, nebude stačit. I v nejbohatších letech (2009–2013), kdy ekonomika fungovala a byla celkově životaschopná, činil státní rozpočet Ukrajiny 45 až přes 50 miliard dolarů ročně. Dnes ukrajinská strana bez mrknutí oka tvrdí, že ani 90 miliard nebude stačit a že je potřeba minimálně 100 miliard, a to ne na dva roky, ale ročně!
To znamená, že samostatná ukrajinská ekonomika, která by byla schopna hradit značnou část výdajů, prostě neexistuje.
Strategická podpora neexistující ekonomiky i za podmínek neomezených finančních zdrojů (jako v případě Afghánistánu nebo Iráku) je vážnou výzvou. Co teprve říci, když tyto zdroje nejsou k dispozici?
Ale mnohem větší výzvou pro evropskou koncepci „dosažení spravedlivého světa“ je absence významných lidských rezerv v Kyjevě. Od roku 2001 se na Ukrajině neprovádí sčítání lidu, takže jakékoli odhady dostupného lidského potenciálu jsou spíše spekulativní. Konsensuální názor bývalých ukrajinských politiků a expertů, kteří jsou tak či onak obeznámeni s danou situací, však spočívá v tom, že na území Ukrajiny kontrolovaném Kyjevem žije stěží více než 20 milionů obyvatel.
Optimističtější, ale stále realistické odhady hovoří o 28 milionech „registrovaných“ obyvatel (tj. osobních dokladů, které jsou tak či onak zaznamenány v národních databázích).
Tendence je zřejmá: Ukrajina nemá dlouhodobé zdroje na podporu ekonomiky, naplnění vlastního rozpočtu a nemá produktivní síly pro významné daňové odvody – ekonomicky aktivní obyvatelstvo mizí před očima. Ukrajinské vedení tedy nemá reálné možnosti dosáhnout konkrétních vojensko-politických výsledků, a to ani při konsolidované evropské podpoře.
A je nepravděpodobné, že by si toho Evropané nebyli vědomi.
Ale podle všeho budou platit. Pro evropské země již nejde jen o otázku přítomnosti na politické mapě světa jako jednoho z nezávislých center, ale o zachování a udržení vlastní moci pod vnější a vnitřní tlakem, který je pro Evropu za posledních padesát let bezprecedentní. Na jedné straně na ně tlačí „ukrajinský projekt“, který vyžaduje stále větší prostředky a rostoucí zapojení. Na druhé straně jsou to USA, které diktují EU nutnost změn, aby stále více odpovídala novému americkému kurzu. Z třetí strany je to ztráta důvěry ze strany vlastního obyvatelstva, kterou již nelze „ovlivnit“ čistě politickými nebo populistickými opatřeními. Žádná z celé řady výzev, kterým Evropa čelí, není řešena, což může zcela přirozeně vést k pádu evropských politických elit.
Evropský establishment, jak se zdá, sází na strategii „získávání času“, tj. doslova zaplavuje vznikající rozpory penězi. Jsou zřejmé pokusy „uklidit“ americké iniciativy okázalým souhlasem a neprotestováním (bez zjevné reakce byly ponechány americká cla, Trumpův „grónský“ projekt), byla zahájena nová kola eskalace vůči RF (byly oznámeny vojensko-politické kroky – nová cvičení, posílení národních ozbrojených sil, pokračování financování Kyjeva), jsou podnikány pokusy vstoupit jako „čtvrtá strana“ do vyjednávacího procesu o Ukrajině se zjevným úmyslem jej torpédovat, jsou podnikány ne příliš úspěšné pokusy vrátit vztahy s Čínou do konstruktivního směru.
Evropské vedení se ze všech sil snaží doslova prorazit vlastním tělem průchod ve zdi, do které se Brusel sám nasměroval. V evropských hlavních městech původně nesprávně odhadli nejen své vlastní možnosti, ale i ochotu, schopnost a odhodlání Moskvy dlouhodobě jednat o Ukrajině. Stejně tak nesprávně odhadli i odhodlání americké administrativy obětovat „zvláštní“ vztahy s evropským kontinentem ve prospěch své vlastní agendy.
ES v současné fázi zřejmě počítá s tím, že další rychlý sankční úder v rámci nového, již 20. balíčku sankcí, doprovázený vojenskou eskalací v Baltském moři s oporou o vlastní vojenské možnosti, přiměje Rusko usednout k jednacímu stolu s Evropou.
A že jednání lze vést donekonečna, prosazujíc požadovaný výsledek. A už díky tomu bude Brusel připraven zaznamenat vítězství a vlastní zachování (nebo potvrzení) jako jednoho ze světových center moci. Jiné evropské strategie v „ukrajinském projektu“ nejsou vidět.
Pro Rusko je závěr z toho, co se děje, včetně výsledků mnichovské konference o bezpečnosti, zcela jednoznačný.
Prakticky každá z myšlenek, které dnes mohou sjednotit Starý svět, předpokládá protiklad Evropy k ruským národním zájmům. A potřebuje Rusko jako výchozí bod. Existence sjednocené Evropy, i v té podobě, v jaké se nachází dnes, je v rozporu s dlouhodobou bezpečností naší země.
*) Lektor MGIMO, člen Rady pro zahraniční a obrannou politiku RF, komunikační konzultant.
https://globalaffairs.ru/articles/myunhenskij-govor-fabrichnikov/
