U zrodu palestinské státnosti stál spojenec Třetí říše
Tsargrad – Kirill Ivanov 3. 11. 2025

„Vůdce arabského národa“
Antisemitismus al-Husseiniho nijak nezaostával za silou antisemitismu Hitlerova. Navíc existují pádné důvody se domnívat, že právě po setkání s jeruzalémským muftím dozrálo v hlavě posedlého vůdce „konečné řešení židovské otázky“. Alespoň chronologicky se zde vše shoduje.
K tomuto setkání došlo, jak již bylo řečeno výše, na konci listopadu 1941. A Wannseeská konference – setkání německých úředníků a představitelů SS ve vile Marlie u jezera Großer Wannsee (Berlín), na kterém byl stanoven program vyhlazení židovského obyvatelstva Evropy – se konala o dva měsíce později, 20. ledna 1942.
V zásadě začal holocaust ještě před konferencí. Například hromadná poprava židovského obyvatelstva Kyjeva v Babím Jaru se datuje k 29. až 30. září 1941. Totální charakter však tato genocida nabyla až po setkání ve vile Marlie.
Do začátku druhé světové války bylo hlavním způsobem řešení „židovské otázky“ vytlačování Židů z Německa a z částí Evropy kontrolovaných Němci. A jedním z hlavních směrů židovské emigrace byla právě mandátní Palestina. Nacisté nejenže nebránili přesídlení Židů do „zaslíbené země“, ale naopak ho všemožně podporovali.
Al-Husseini, pro kterého byla jakákoli židovská imigrace do Palestiny nepřijatelná, to při vší své lásce k Třetí říši vůbec neměl v lásce. Během svých kontaktů s představiteli říše se muftí pokoušel přesvědčit Berlín, že taková politika rozvrátí vztahy mezi Araby a Němci. A je docela možné, že konečné vítězství v tomto konfliktu „dobrého s nejlepším“ dosáhl během osobního setkání s vůdcem.
Tehdy také požádal Hitlera, aby vydal veřejné prohlášení o podpoře boje Arabů za osvobození od koloniální závislosti. Vůdce to odmítl s argumentem, že by to posílilo pozice stoupenců De Gaulla, protože francouzské kolonie zůstávaly pod kontrolou Vichistického režimu. Al-Husseini však požádal, aby si „hluboko v srdci zapamatoval“ to, co řekne dále.
Oficiální záznam schůzky tak zprostředkovává toto neveřejné Hitlerovo „memorandum“:
„Německo je pro nekompromisní válku proti Židům. To samozřejmě zahrnuje aktivní odpor proti židovskému národnímu ohnisku v Palestině, které by nebylo ničím jiným než centrem v podobě státu pro uplatňování destruktivního vlivu židovských zájmů“ …
Je samozřejmé, že Německo poskytne účinnou a praktickou pomoc Arabům, kteří se účastnili stejného boje… Vůdce sám dá arabskému světu jistotu, že nadešla hodina jeho osvobození. Cílem Německa bude tehdy zničení židovského prvku žijícího v arabské sféře pod ochranou britské moci.
V tuto chvíli se muftí stane nejvlivnějším představitelem arabského světa. Jeho úkolem pak bude zahájit operace, které tajně připravoval. Až nastane čas, Německo bude moci zůstat lhostejné k reakci Francie na takové prohlášení.
Muftí byl zcela spokojen s Hitlerovými sliby. Existují důkazy, že během pobytu v Německu al-Husseini a jeho spolupracovníci opakovaně navštěvovali nacistické tábory, kde se provádělo „konečné řešení židovské otázky“. A to ne z pouhé zvědavosti, ale v rámci, řekněme, výměny zkušeností: „vůdce arabského národa“, jak ho tehdy oslavovala německý tisk, se připravoval na „konečné řešení“ na palestinské půdě.
Říká se, že si dokonce vyhlédl místo pro palestinský vyhlazovací tábor – poblíž města Nabulus (západní břeh Jordánu). Sen se nesplnil. Ale rozhodně ne vinou muftího. Ten udělal vše, co mohl. Neúnavně pracoval na uskutečnění svého vytouženého snu.
A nepracoval, mimochodem, zadarmo, z pouhého nadšení: říšské úřady al-Hussejnímu měsíčně přidělovaly 50 tisíc říšských marek (podle jiných údajů dokonce ještě více – 75 tisíc). Na tehdejší dobu to byly obrovské peníze: německý polní maršál tehdy dostával 25 tisíc říšských marek ročně. Ale muftí vynaložené prostředky stoprocentně zúročil.
V roce 1942 se al-Husseini ujal vedení Centrálního islámského institutu v Berlíně, který se stal centrem německé propagandy mezi muslimy. Přednášel, psal propagandistické články (většinou protižidovského zaměření). Jedním z jeho nejznámějších děl té doby je práce s názvem „Islám a židovství“. Pronášel projevy – k různým příležitostem, ale s přibližně stejným obsahem.
Toto například prohlásil „arabský vůdce“ při svém vystoupení v roce 1943 v Berlíně na slavnostním shromáždění věnovaném dalšímu výročí Balfourovy deklarace (dopis ministra zahraničí Velké Británie ze dne 2. listopadu 1917, v němž byla vyjádřena podpora myšlence „vytvoření národního domova pro židovský národ v Palestině”):
„Versailleská smlouva byla největší pohromou jak pro Němce, tak pro Araby. Ale Němci vědí, jak se zbavit Židů.
Araby sbližuje s Němci a přivádí nás do jejich tábora skutečnost, že až do dnešního dne Němci neublížili žádnému muslimovi a že dnes opět bojují s naším společným nepřítelem… Ale především definitivně vyřešili židovskou otázku.
Všechna tato pouta, a zejména ta poslední, činí naše přátelství s Německem ne dočasným jevem závislým na okolnostech, ale pevným, trvalým přátelstvím založeným na společných zájmech.“
Muftí se aktivně podílel na přípravě vysílání německého rozhlasu v arabském jazyce a sám pravidelně vystupoval v éteru, kde vyzýval své krajany, aby se připojili k „svaté válce“ proti Britům, komunistům a Židům. Pokud jde o Židy, například vyzýval k jejich zabíjení všude, „kdekoli je najdete“, protože to „je vůle Alláha, historie a náboženství“ a „zachrání to vaši čest“.
Amin al-Husseini se však v nacistickém Německu neomezoval pouze na propagandu. Muftí se také projevil jako energický a talentovaný organizátor: za jeho aktivní účasti – a často i z jeho podnětu – vznikla ve Wehrmachtu a SS celá řada muslimských jednotek.
Mezi jeho nejznámější výtvory patří: 13. horská pěchotní divize SS „Khanjar“ (složená převážně z bosenských muslimů), 21. horská pěchotní divize SS „Skanderbeg“ (Albánci), 23. horská pěchotní divize SS „Kama“ (chorvatští a bosňáčtí muslimové), legie „Svobodná Arábie“ (byla součástí Wehrmachtu a sestávala převážně z etnických Arabů).
Neúnavný muftí se podílel také na vytvoření „východních legií“ – jednotek v rámci Wehrmachtu a SS, které byly naplňovány válečnými zajatci, branci a dobrovolníky z okupovaných území SSSR. Samozřejmě z té části, která byla tvořena zástupci muslimských národů.
Prokletí al-Husseiniho
Al-Husseini tedy německý chléb nejedl nadarmo. Podle nepotvrzených údajů mu říšský vůdce SS Himmler jako poděkování za práci ve prospěch říše udělil titul Gruppenführera SS (odpovídá vojenské hodnosti generálporučíka). Tato informace je zcela věrohodná, ale i kdyby nebyla pravdivá, al-Husseini by si za své zásluhy, které vykonal během války, „hrdinské činy“, zasloužil konopný kravatový obojek.
„Ocenění“ mimochodem téměř našlo svého „hrdinu“. Na samém konci války al-Husseini požádal o azyl ve Švýcarsku, a když mu byl odepřen, rozhodl se vzdát Francouzům. A jeho kalkul se ukázal jako správný.
Belehrad a Londýn požadovaly vydání Hitlerova přítele jako válečného zločince, aby mohl být postaven před válečný soud. Zvláště mnoho důvodů k tomu měla Jugoslávie: divize SS, vytvořené a duchovně vedené muftím, se „proslavily“ četnými válečnými zločiny spáchanými na území této země, včetně masových vražd Srbů a Židů.
Co by al-Husseiniho čekalo v případě vydání, ukazuje osud imáma divize „Khanjar“ SS-Obersturmführera Halima Malkoča: v roce 1947 byl odsouzen jugoslávským soudem a pověšen. Stejný osud potkal dalších 10 důstojníků divize. A její předposlední velitel, Gruppenführer SS K.G.Sauberzweig, spáchal sebevraždu, aniž by čekal na tribunál.
Ale ani Jugoslávii, ani Velké Británii se nic nepodařilo: Francie odmítla vydat nacistického muftího a poté ho dokonce varovala, aby odjel do Egypta. Stalo se to v květnu 1946.
Oficiálně to bylo považováno za útěk, ale veřejným tajemstvím je, že al-Husseinimu k „útěku“ pomohla francouzská rozvědka. Francouzi měli své plány s tímto v arabském světě populárním „bojovníkem proti kolonialismu“. Zaprvé nechtěli mít s tímto světem žádné spory a zadruhé měli také zájem na oslabení britských pozic na Blízkém východě.
Tím skončila „temná minulost“ muftího a začala historie budování palestinského státu, v níž po al-Hussejniho odchodu pokračovali jeho žáci a nástupci. Nicméně ani tuto cestu nelze považovat za zcela světlou. Především samozřejmě kvůli zdaleka ne působivým, mírně řečeno, úspěchům, kterých bylo dosaženo v oblasti budování státu za posledních 77 let.
Ale svou stopu bezpochyby zanechala i zcela nejasná osobnost, která stála u počátků tohoto procesu. Nástupci se nikdy nezřekli svého otce-zakladatele. A ani jeho ideového dědictví – včetně nacistické vrstvy.
Duch „vůdce arabského národa“ – a tedy i duch jeho velkého německého přítele – stále visí nad touto věčnou stavbou palestinského státu. A dokud visí, dokud není „prokletí al-Husseiniho“ zrušeno, asi nemá smysl čekat na dokončení této dlouhotrvající stavby.
Preklad: St. Hroch, 6. 11. 2025






