Pereslegin: Co chce Evropa? Vést válku až do konce

Sergej Pereslegin  13. 12. 2025

Pojďme pokračovat v tématu z minula o tom, že v Evropě nadále mluví o existenciálnosti války proti Rusku – viz prezident České republiky, bývalý šéf britské MI-6. Co to znamená?

Znamená to zajímavou situaci. Pokud jde o to, co to znamená prakticky, pak to, že Evropa nemá k válce alternativu a bude se snažit ji vést až do konce. Protože k tomu ale nejsou žádné důvody (ani situace na frontě ani v ekonomice), začínají se číst kletby. Velmi se mi líbilo od českého prezidenta:

„Pokud Rusko vyhraje, tak prohrají všichni“

– inu, čistě logicky ne všichni, jestliže Rusko vyhraje…

Máme-li mluvit vážně, tak právě na pokračování války prohrají všichni a nejvíc Ukrajina. Méně, ale velmi silně prohraje Evropa, protože nyní vede jasně prohranou válku, a navíc cizíma rukama, takže ji nemůže kloudně kontrolovat. A navíc za vlastní peníze, které kamsi nepozorovaně mizí…

Přece ale probíhá jakási diferenciace názorů uvnitř Evropy. Nedávno, když jednali o  bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu, Finsko prohlásilo, že je ochotno se zúčastnit, ale samo nic takového dělat nemůže, nechce a ani se pravděpodobně nechystá.

Jistě. Situace je taková, že zúčastnit se vyhrané války, během níž bude možné, třebaže velmi uctivě v dnešních právních formulacích, nicméně docela dobře poloupit, je jedna věc. Ale účastnit se nejen prohrané, ale i za peníze vypůjčené na obnovu Ukrajiny, za něž by mělo ručit… – to je něco úplně jiného. Některé evropské země si začínají tu situaci řešit následovně:

– „Vynaložili jsme ohromné peníze na Ukrajinu, na naše vlastní přezbrojení… – a teď bychom měli opět utratit ohromné peníze na pokračování beznadějné obrany Ukrajiny a pak na její obnovu a bezpečnostní záruky? Možná bychom měli najít spíš nějaký způsob, jak se těm výdajům vyhnout a nějak celou tu situaci ukončit“. 

Proč jsem vlastně chtěl probrat tuto otázku a co na ní vidím zajímavého a důležitého?

Pokud jde o českého prezidenta Pavla a bývalého šéfa MI-6, jde o dva docela podstatné momenty:

1.  Je mi líto, ale v roce 2025 nejspíš značná část evropských politiků nechápe věci napsané v mnohých knihách. U takového Basila Liddell Harta jde o bibli evropského a zcela jistě anglického válečného umění – kde píše, že „Válka je hra s nenulovým součtem“. Ve válce jen velmi zřídka vyhrávají obě strany a většinou jedna vyhrává a druhá prohraje. Stává se ale, že prohrávají obě strany. Proto výrok, že když Rusko vyhraje, tak prohrají všichni, znamená, že to docela nechápou. Oni chápou, že protahováním války až do porážky Ruska (nebudeme probírat, jaký zázrak k tomu chtějí vyvolat a kolik svých lidí jsou za to ochotni položit), pak Rusko na tom bude mnohem hůře než nyní, ale Evropě bude ještě hůř. A jak na tom bude Ukrajina, o tom se raději nikdo nezmiňuje.
   
   Takže nepochopení toho, že prohranou válku je nutné skončit, – je první a velmi důležité nepochopení.
   
2. Druhé nepochopení je pro mě daleko důležitější…

Neznalost historie umožňuje činit velmi důležité a zajímavé prognózy.

Nejednou jsme tu mluvili o tom, že se mnohé věc i v historii opakují. Je ale nutné znát hranice použitelnosti analogií – a zvlášť pro Západ s jeho oblíbenou frází: – „ale to je přece něco jiného“. Ať ji tedy používají i vůči sobě samým. Války se jistě začínají podobně, nicméně začátek 2. světové války se vůbec nepodobal začátku té první – byl to úplně jiný typ krize, která se také jinak vyvíjela. Přesně tak k situaci nyní vzniklé a kterou se jak Pavel, tak MI-6 a další politici snaž í ze všech sil představit v očích svých, a pokud možno i svých národů, jako opakování situace let 1938-39, (Mnichovská dohoda, napadení Polska – v tomto případě v roli Polska, pokud možno Ukrajina), nedokáží uvést správnou analogii.

Je to prostě jiná válka, která se vede v jiných podmínkách i v jiné době, k řešení problémů zcela jiné třídy. A, koneckonců, k řešení jiné struktury protikladů než těch, které byly v létech 1938-39. Obsahem 2.světové války byl pokus Německa o revanš za porážku ve válce první a střetnutí modelů světa. Britsko-amerického západu, hitlerovského Německa a Stalinova SSSR. Z tohoto hlediska to byla srážka národních projektů a nových principů státnosti. V této válce jde o střetnutí nacionální a nadnacionální mapy světa. Tady ani Ukrajina, ani Evropa, ani Rusko žádný nový model světa nenabízí, ani ho netestují. Fakticky Rusko vystupuje jako národní stát, zatímco s Evropou je to složitější: – ta se pokouší prezentovat sama sebe jako jistý soubor národních států (včetně Ukrajiny), ačkoli reálně vystupují za světové  transnacionály.

Je to tedy úplně jiný konflikt. A dál začne hrát situace: – co fakticky teď dělá tak velký expert jako Pavel? Mám na mysli to, že je lídrem jisté, v historii velké evropské země. Pokouší se vykládat, že je to bitva dobra a zla, kterou musíme dovést do konce a vyrvat vítězství protivníkovi… Přitom ale vůbec nechápe situaci: – že to není boj dobra proti zlu, ani z jedné pozice. Ani z evropské, ani z ukrajinské a ani z ruské. Jistě, je to boj určitých principů organizace státnosti… – ale dobro a zlo tu nehledejme. Z tohoto hlediska se obě strany nacházejí na téže straně konfliktu. Bylo by užitečné tyto věci chápat, protože měnit válku v existenciální, v zápas dobra se zlem v situaci, kdy válka objektivně takovou není, je nebezpečné. Co se vlastně děje? Kdy u vás probíhá boj o zájmy, a v tomto případě nepochybně za zájmy bojují:

• Rusko chce neutrální a ještě lépe spřátelený stát na místě Ukrajiny, v zásadě i v Pobaltí, takže jde o naprosto předvídatelnou válku za svoje zájmy, jinak řečeno o svou bezpečnost. Jistěže má i druhou úroveň této války, která se nazývá boj o tradiční hodnoty. Nicméně, otevřeně řečeno, o to bojujeme spíš v Evropě než na Ukrajině.
• Evropa rovněž bojuje za zájmy: – získat rozvojový takt po porážce Ruska a jeho přeformátování podobně, jako získala po porážce SSSR ve studené válce a jeho rozpadu. Během tohoto taktu rozšířili EU a po dvě generace si v podstatě spokojeně žili. Je to boj o suroviny a zdroje.

Jestliže probíhá válka za zájmy, tak má jasně stanovenou cenu. Pokud je válka z hlediska zničení infrastruktury, lidských životů, reputačních ztrát dražší než předpokládaný zisk, je nutné ji skončit.

Pokud vedete existenciální válku dobra proti zlu, tak cenu nemá a budete ji vést do poslední šance. Pro Evropu skončí v lepším případě vzájemnou úplnou porážkou a temnými věky. Ale já mám už teď optimistickou verzi situace podobnou stagnaci, k níž došlo ve Střední Asii od 17. do 20. století. Pokud si vzpomenete, byly tenkrát muslimské země největšími mocnostmi tehdejšího světa jak  životní úrovní, tak rozvojem kultury – a potom stagnace na mnoho generací. Taková stagnace Evropu v každém případě ohrožuje. Pokud ale budou pokračovat ve válce do vzájemné porážky, pak se obávám, že stagnace bude pro ně nesplnitelným snem.

Jak vypadá posluchačstvo takových vyjádření? Myslím si, že obyvatelé mnoha zemí na větší nápor  nejsou připraveni ani ochotni.

Hrůza je v tom, že sami sebe přesvědčují o tom, že jde o existenciální boj a musí bojovat do konce. Ta otázka se nazývá absence reflexe. Co mám na mysli? Reflexivnost  je takováto: – „Pojďme se neschovávat za boj dobra se zlem. Chtěli jsme od Ruska dostat zdroje a ty, jak se ukazuje, nedostaneme. Je to naše vina jako správců, špatně jsme to spočítali, vsadili jsme na špatnou kartu a musíme odejít, ať příští vláda řeší otázku, jak obnovit vztahy s Ruskem i s USA (což je nyní pro Evropu velmi aktuální). To by bylo reflexivní vyjádření.

Místo toho sami sebe zapřísahají, že udělali vše správně, ale nějak to nevyšlo. Tady ale vzniká vnitřní logický rozštěp, který oni vidí, letos to ještě mohou svádět na USA, které je „zradily“. Oni ale přece prohráli v roce 2023, když byly USA zcela na jejich straně! A nadále se ujišťují, že budou bojovat dál, a nakonec jim to vyjde. Ne, nevyjde, a ve variantě pro ně nejlepší, dostanou variantu stagnace. V horší variantě prohrají společně s Ukrajinou, a pak budou objektem, na kterém sotva Rusko, ale jistě USA vyřeší svoje vnitřní problémy a provedou další krok svého rozvoje. Ony si sice poradí i bez Evropy, ale s ní to pro ně bude přijatelnější a lehčí. A toto představuje skutečný krach evropské státní moudrosti. Evropa sice ještě je kulturně i politicky silnou stranou – ale už jí nezbyli reflexivní a silní vůdci. Navíc vznikla nejhorší z možných variant: – zřejmě si vzpomínáte, jak chtěl král Ludvík XVI., aby ho oslovovali (to je ten, jemuž i jeho krasavici usekli hlavu, ten, který ztratil monarchii, Francii i rodinu) – chtěl, aby ho nazývali „Ludvíkem krutým“, který nikdy před nikým neustoupí… A poslední vystupování Macrona mně ponouká k tomu, abych ho nazval „Macronem krutým“ – a mám na mysli naprosto přesnou analogii. Brzdí mě jen to, že Macron ono přízvisko Ludvíkovo prostě nezná…

A nezformovalo ty evropské elity hledání jakéhosi nadnárodního konsensu, kdy dosažení jisté rovnováhy a  dohod se staly důležitějšími než realita, z níž operovaly?

Taková hypotéza jistě má právo na existenci, ale řekl bych, že ne.

Z mého pohledu je zahubil boloňský vzdělávací systém.

Evropské elity nepochopily, že je iluzí vytvoření imitace vzdělání pro všechny, zatímco svou elitu vyučí správně a dají jim skutečné vzdělání. Elita byla vždy vzdělanější než masy. Za dvě generace nadvlády boloňského systému Evropané úplně ztratili představu o vzdělání – historickém, ekonomickém, politickém, vojenském – jakémkoli. V důsledku toho u nich přišly k moci nevzdělané elity, které  nemusí být vůbec hloupé, ale prostě nemají příslušné vzdělání a nedokáží srovnat fakta, nejsou vyučeny reflexi. Boloňský vzdělávací systém obecně ničí reflexi mnohem silněji než například sovětský systém, v němž vůbec nebylo vše špatné.

Oni ztratili i představu o správě a řízení, což je v podstatě rozhodování a činnost a nikoli jen neustálá komunikace. Jak lze nalézt řešení a uvést je do života, pokud budete stále ponořeni do vyjednávacího procesu uvnitř sebe sama?

V tom máte pravdu. Boloňský systém je postaven na přednosti komunikace před myšlením a konáním. Proto se ty věci vzájemně posilují. Komunikace v rámci struktury EU plus ztráta představy o celku. Oni to ale měli s představou o celku i dřív složitější, vlastně ji ani neměli –  ta, byla vytvořena víceméně až v SSSR. Evropa je přece jen křesťanský soubor států, zpola katolický, zpola protestanský po reformaci. Jedním z elementů boje za liberalizmus, za zvětšení přesunů lidí, za to, co nazýváme tolerancí, bylo rozbití představy o celku v křesťanském obraze světa. Křesťanský celek ztratili, vědeckého se jim nedostalo a v tom případě nemohou mít odpovídající  systém myšlení. A „ve filozofování bez systému“ – cituji oblíbeného mnou v mládí akademika Averianova – „nemůže být nic vědeckého“ – protože zpravidla vyjadřuje subjektivní náladu.

Stejně tak politická činnost bez systému v sobě nemůže mít nic praktického, činného, protože opět vyjadřuje subjektivní stav mysli. Jde o krizi správních elit. V té souvislosti ale musíme pochopit, že ty elity, které budou přicházet, aby je vystřídaly, ať už levicové v Francii nebo pravicové v Německu, nebo kdovíjaké barvy v Británii, budou stejní lidé se stejným vzděláním, což příliš silně obrázek nezmění.

Evropa nyní potřebuje začít znovu od nuly budovat svůj vzdělávací systém (což Rusko rovněž – pozn.překl), opět potřebují soukromé katolické, protestantské školy, střediska přípravy elit, kde velmi nemnozí procházejí celým vzdělávacím systémem, kteří mohou být srovnatelní s elitami, které Evropu kdysi vytvářely a projektovaly.

Preklad: St. Hroch, 19. 12. 2025

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=WpIPLPTRWRs

Dodatok Mariána Moravčíka

Sergej Pereslegin, čo sa týka Európy a vzdelania, triafa presne do čierneho. Naše univerzity pripravujú mladých ľudí tak, že sa dokážu skvele prezentovať. Dokážu získať zamestnanie, robiť dobrý dojem na šéfov, vystupovať na poradách, pripravovať skvelé prezentácie a správy. Ale niečo veľkého skutočne organizovať a riadiť? Jedine tak, že skvele prezentujú cieľový zámer a potom sa to nejakým činom musí udiať „samo“.
A rovnako fungujú aj politické strany. Prakticky len PR bez systému, stratégie a organizácie. Je tragické, že tento spôsob prevzali aj ľavicové strany, lebo ony by si mali uvedomovať, že ak chcú systém meniť, tak nemôžu stavať na vzdelaní, ktoré občanom odovzdáva systém. Ako chcú nájsť vhodné kádre?

Pozrieť si ďalšie preklady St. Hrocha