Dmitrij Jevstafjev 27.12.2022
Autorova poznámka na úvod:
„Тento článek je pro mě mimořádně důležitý. Neřekl bych, že jediný, který ke století SSSR napíši, ale jistě nejdůležitější. A jako obvykle jaksi „na štorc“ – takový už je můj osud, být věčným marginálem bez jediné šance se zachytit v mainstreamovém valčíku. Takže politický mainstream mě přestane nasvěcovat – což je, myslím, nakonec docela dobře.
Vrátím se k článku: – myšlenka je to docela jednoduchá: – cílem SSSR bylo stvořit nového člověka. A když se toho on – přesněji, jeho vedení – vzdalo, začal sestup z nebes na Zemi trvalého růstu spotřeby – to jest k roku 1991. V tom je hlavní poučení: – SSSR se začal stávat obyčejnou zemí. Sice ne tak úplně obyčejnou, ale skoro – s každým rokem ztrácel smysl své existence. A dál si to všichni dobře pamatujeme – a já děkuji redakci Litěraturnoj gazety za to, že mi umožnila demonstrovat moji «vzpříčenost».
Sté výročí vzniku SSSR je historické datum, které vyvolává ty nejrozporuplnější pocity. Někteří cítí lítost nad ztraceným velkým státem, který se postavil průmyslovému imperialismu, jenž dusil svět svou koloniální ekonomikou. Pro jiné je to mizantropická škodolibost, která odráží jejich vlastní komplexy méněcennosti. V ostatních…. Nejzajímavější jsou ty třetí…
Jednoduše chtějí, aby se na SSSR zapomnělo. Chtějí tento fragment naší historie vymazat z veřejné paměti. Je to velmi nepříjemný, nepříjemný fragment historie. Ne o carech, ne o válkách, ne o boji klanů, věží, zájmových skupin.
Je o člověku …
Dovolím si říci něco nepopulárního a urážlivého jak pro příznivce SSSR, tak pro antisovětisty: SSSR jako státní a sociálně-ekonomický systém byl formou donucení různorodých společností, na jejichž základě vznikl, – k synergickému rozvoji a neustálé modernizaci sebe sama. Navzdory všem pozdějším proměnám (Stalinovým, Chruščovovým a Brežněvovým) zůstala původní snaha bolševiků o přetvoření lidské povahy zachována. Ano, tato myšlenka“sociální modernizac“ byla v mnoha ohledech odrazem trockistické“permanentní revoluc“ a v tomto smyslu byla odsouzena k zániku. Jeho autoři vycházeli z předpokladu, že člověk a lidstvo mají neomezené možnosti rozvoje.
Bohužel člověk není jen bytostí společenskou, ale také biologickou. Sociálnost člověka je dána jeho biologickými potřebami a je také do značné míry odvozena od historie, tradic a zkušeností předchozích generací. Raný bolševismus zrušil tradici, vyhodil ji z“lodi ději“ a samotné dějiny podřídil úkolu vytvořit nového člověka. Ale ve chvíli, kdy se to ve stalinském SSSR začalo vracet k tradici ruské státnosti (v polovině 30. let), bylo jen otázkou času, kdy se koncept“přetváření lidstv“ zhroutí.
Říše (jakákoli, koloniální nebo prostorová) mohla existovat i poté. Ale impérium, jehož hlavním smyslem bylo vytvořit nového člověka, by to nedokázalo. Neboť smysl se z ní prostě dostával ven a skořápka bez obsahu nemůže dlouho existovat.
Totéž, ale v jiné podobě, se vlastně děje i ve Spojených státech, kde hlavním vnitřním smyslem bylo globální vedení. Když se v USA začne diskutovat o tom, zda potřebují vedení, nezbývá než čekat, až se z velkého a strašlivého“amerického impéri“ stane pouhá skořápka, kterou drží pohromadě nespočetné, ale postupně chátrající vojenské základny.
Virtuální říše neexistuje. Impérium je vždy o bolesti, potu, krvi, oběti a překonávání sebe sama. Císařské Japonsko se toho vzdalo a ze země samurajů se stalo zemí disciplinovaných manažerů a sociopatických hikikomori.
Když se říká, že ten, kdo necítí bolest nad rozpadem Sovětského svazu, nemá srdce, je to částečně zklamání z historické okolnosti, která opět nedokázala změnit vnitřní povahu člověka.
Podařilo se toho hodně: změnit politickou a ekonomickou geografii světa, porazit předvoj světového imperialismu v podobě Ojrorajchu, dokonce se podařilo téměř rozbít kapitalismu vlastní model společenského vývoje a donutit ho nasadit si masku sociálního státu a po dlouhých padesát let (přinejmenším od roku 1945 do začátku 90. let) mluvit o spravedlnosti. Ano, cedím to skrze zuby a sotva zadržuji úšklebek, ale přesto… Byl to Sovětský svaz jako společenský a politický systém, jako systém, který byl“o člověk“, který přiměl Američany letět na Měsíc a dokázal, že jejich systém je lepší a člověk chytřejší. V jedné věci selhala: přimět člověka, aby sám překonal základní instinkty a neřesti.
Vše skončilo, když se rozhodli dokončit permanentní modernizaci tím, že ji z nástroje národního rozvoje přeměnili na systém rituálů přizpůsobených jednotlivým věkovým a sociálním skupinám. A za výchozí bod tohoto procesu lze považovat polovinu 70. let, kdy sovětské vedení odmítlo nový průlom v průmyslové a společenské modernizaci, a tím i nový, možná ještě ostřejší konflikt se Západem, který se ocitl v krizi. Odmítlo to, protože si uvědomovalo obrovskou sociální cenu, kterou by muselo zaplatit. Z historického hlediska bylo v polovině 80. let téměř okamžitě jasné, že strategicky SSSR prohrál a že maximálně lze počítat s geopolitickou remízou. Nebýt vnitřní systémové krize v polovině 70. let ve Spojených státech, mohlo to skončit ještě rychleji.
Ano, v tomto sklouznutí k porážce bylo mnohé: morální úpadek elity a zrada ze strany vedení komunistické strany, krize filozofické reflexe, kdy jasné záblesky Ewalda Iljenkova a Viktora Afanasjeva už nedokázaly překonat všeobecnou bídu a napodobování“nejlepších západních vzor“. To vše byla pravda. Hlavní však bylo, že sovětský člověk, nositel myšlenky“sovětské velmoc“, se prostě přestal vyvíjet. A místo soutěže“kvalit“ začala soutěž“kvantit“, a zde se“skóre na tabul“ ukázalo jako obscénně obrovské.
A Sovětský svaz upadl v zapomnění. Nešlo o to, že by odešel, aniž by za sebou práskl dveřmi – počet přímých i nepřímých obětí rozpadu země se počítal na miliony a vůbec nebyl nekrvavý, jak tvrdí někteří liberální ideologové. Odešel, protože si uvědomil, že je pro ruskou společnost a národy nově nezávislých zemí, které se dělily – a stále s chutí dělí – o dědictví sovětské éry, zbytečný. Dědictví nejen průmyslové, ale i kulturní a sociální… Nechápání rozdílu mezi dědictvím a odkazem. Nechápou, že tyto cyklotovárny, města za polárním kruhem, kanály v pouštích a stepích jsou výsledkem snahy vytvořit nového člověka. A maximum, čeho je“obyčejný člově“, člověk kapitalistického společenského světa, schopen, je využít své dědictví, dokud funguje, a pak ho rozřezat na šrot a prodat do Bangladéše.
To je ta bolest – když rok co rok, každý den sledujete, jak se hroutí velká stavba velmoci, která se snažila postavit člověka do středu sebe sama a nepodařilo se jí to.
Ale naši předkové se o to alespoň snažili…
Preklad: St. Hroch, 28. 12. 2022
