Zvyk zabíjet je opět v kurzu
Andrej Perla        20240525

Jaké budou důsledky smrti iránského prezidenta a co hrozí lídrům tzv. multipolárního světa, kteří jsou politiky „staré školy“, kteří umějí vytvářet strategie, myslet daleko – kteří jsou schopni pohřbít jednopolární svět?
Pokusím se odpovědět na tuto otázku tak, aby náš vážený divák pochopil, proč jsme k té myšlence došli – musím začít poněkud zdaleka. Jde o to, že anglosaské státy, nebo chcete-li – politické elity i jejich hlavní politický nástroj na Blízkém Východě, stát Izrael, mají v politické kultuře takovou věc, jako „legitimitu politické vraždy“.
 
V sovětské škole nás učili, že individuální teror není efektivní. Učili nás, že pokud děláte revoluci, nemá smysl zabíjet cara – protože cara zabít lze, ale státní systém tak zabít nelze. Jde ale o to, že anglosaské politiky tomu neučili, ale učili je pravému opaku. A sice, že pokud odklidíte v jistém – propočítaném momentě velkou politickou figuru, můžete změnit politický kurs země. Podíváme-li se na to, jak postupovali Anglosasové, když postupovali, nebo aspoň částečně podle tohoto, tak zjistíme, že mají na rukou velmi mnoho krve.
Například v roce 1943 se pro Churchila se stal velmi nepohodlným politickým partnerem vůdce polské vlády v exilu generál Sikorski (a mimochodem právě v souvislosti se Stalinem, protože právě Sikorski začal vykládat, že viníkem Chatyňské tragédie jsou Rusové a ne Němci). Sikorski sice neměl pravdu, ale Angličané v důsledku toho stanuli právě na pozici viny Rusů. Ovšem, v tom momentě byl Stalin Churchillovým nejlepším přítelem a válečným spojencem, takže to nešlo. Sikorski tedy překážel. A co se stalo? Došlo k letecké katastrofě, a to ne jen tak někde, ale na anglickém území Gibraltaru, kam se žádný špión nebo diverzant dostat nemohl, zahynul Sikorski společně s dcerou – a následně se polská vláda pro Churchilla stává naprosto poslušnou a žádné problémy nedělá. Zajímavé je, že v dnešní Británii se na to dívají tak, že „no a co, dobře jsme udělali“.
 
Podívejme se dále do roku 1948 – v Indii zabijí Gándhího a Anglie se (dodnes) snaží zachovat Indii pod vlastní kontrolou jako stát, který se bude nacházet kdesi v kolejích její politiky – vůbec Rodina Gándhí je v Indii jaksi „prokletá“ – po starém Mahatmá umírá v roce 1985 Indíra a po ní v roce 1991 její syn Radžív – všichni rukou vraha. A to je jen drobná část seznamu, naprosto zjevně související s anglosaskou politikou. O Američanech je v tomto smyslu zbytečné se rozepisovat – stačí zmínit jen 21.století a vraždu Muamara Kaddáfího. Oni ne, že by se distancovali, nebo aspoň vyjádřili soustrast… – místo toho Hillary Clinton (tehdy státní tajemnice USA) na obrazovkách v euforii jásá nad záběry z této vraždy – aby nebylo pochyb o tom, kdo je viníkem.
 
Vraťme se ale na Blízký Východ. V roce 1985 zahynul švédský premiér Olaf Palme, kterého zavraždil skutečný profesionál, protože mu zabití jeho a jeho ženy na stockholmské ulici stačily dva výstřely. Viníka nenašli.
Proč ho ale zabili? Novinářské vyšetřování prokázalo, že hlavním motivem byla Palmeho pozice – a teď pozor – k právě probíhající iránsko-irácké válce. Palme byl jednou z opor politiky neutrality, odporu k vojenským plánům USA a pokoušel se najít diplomatické vyřešení tohoto konfliktu. USA, které tenkrát považovaly Irák (jakkoli to dnes zní směšně) za svůj nástroj a spojence na Blízkém východě, ze všech sil tuto válku podněcovaly.
Od těch dob se politické vraždy tam staly málem pravidlem. Jak nedávno napsal jistý izraelský politolog: „My dokonce ani nejsme schopni říci, kolik desítek iránských fyziků má na svědomí Mossad“. A kolik Iránců, včetně politiků vůbec mají na svědomí USA a Izrael tím spíš říci nemůžeme.
Tady nejde ani tak o to, že Američané neodmítají svoji účast na vraždě generála Sulejmáního a Izraelité neodmítají svou účast na útoku na iránský konzulát v Sýrii. Tady jde o to, že je to součást politické kultury těchto zemí. Pokud se nám nepodaří se politicky dohodnout s představitelem nepřátelského nebo i jen neutrálního státu – tak ho zabijeme. Není člověk – není problém. Nikdy, ani to nejstrašnější impérium světa tak nejednalo, a navíc z toho nedělalo pravidlo a princip své zahraniční politiky. Nyní se to ale stalo.
 
Když se z tohoto hlediska podíváme na dnešní světovou politiku, uvidíme, že Irán je součástí té obrovské síly, která oponuje bývalému hegemonovi na světové aréně. Když si poslechneme vystoupení prezidenta USA Bidena, tak zjistíme, že mu oponuje „osa zla“ – v jedné rovině Rusko, Čína, Irán, KLDR a trochu méně rovní (jacísi podřízení partneři osy zla) Bělorusko, Sýrie, Venezuela, Kuba, Vietnam, Laos a další v seznamu. To je, jak oni sami přiznávají, velká síla, která stojí proti USA na několika frontách a vůči níž si oni pro sebe připustili možnost jakéhokoli vývoje událostí.
 
Podíváme-li se do sociálních sítí, a já sleduji celou řadu amerických i izraelských v různých jazycích, tak na izraelských ztrácíš jakékoli pochybnosti o tom, že se se nejen podíleli, ale od počátku vytvořili onu vrtulníkovou katastrofu, v níž zahynul Ibrahim Raisí. Je možné, že hloupí lidé, kteří toto píší, nic neznají, ale oni zachycují nálady, které v té společnosti jsou. Tato vražda je, z hlediska tohoto politického systému, legitimní, a oni mají za to, že je to tak správně. A pokládají si otázku: – pokud bylo možné zabít Raisího, tak proč ne… – a následuje seznam, v němž je i prezident Ruska, i vedení ČLR, i Kim, i baťka Lukašenko a mnozí další. (A dle „ojedinělých zlých jazyků“ z Brusele, či „Nezaležné“, pan Fico, pokud se uzdraví, bude EU dále škodit… takže ani on nemá vyhráno – pozn.překl.). Na oficiální úrovni lze říci, že jsou to samozřejmě nějací idioti, tak proč se tím vůbec zabýváte a jak můžete považovat za možnou například nějakou diplomatickou demarši. Možná, že ne – ale pociťovat hrozbu pocházející z té strany musíme. Protože, vrátím-li se na začátek: – ohrožení života nepohodlného politika, je součástí politické kultury anglosaského světa a jeho satelitů.
 
Ale nakolik jsme u nás v Rusku ochotni tuto hrozbu cítit?
 
Já samozřejmě nejsem ochoten odpovídat za lidi, kteří mají bezpečnost vysokých činitelů v popisu práce. Já ještě z dávných dob práce pro administrativu prezidenta něco vím o fungování Služby bezpečnosti prezidenta. A právě proto dosud nemám právo 90 % z toho říkat. Ale obecně mě do jisté míry dráždí, když vidím lidi z našeho nejvyššího vedení, například z guvernérů, kteří zásadně ignorují opatření k vlastní bezpečnosti. Když například došlo k atentátu na murmanského guvernéra Čibise, tak jistě chápu, že je vnitřně velmi odvážný člověk, který se nechce schovávat před lidem. Z hlediska politického bych dokonce řekl, že je to pozice správná – ale jsme ve válce a on není v pozici, že by si nyní toto mohl dovolit. On je ve službě, v prezidentově službě, a především jí je zavázán svým zdravím – aby byl schopen plnit povinnosti, které s tím souvisí.
 
Pravda, v naší politické kultuře, máme ono: „on se neschovává před lidem a nikdy s sebou nebere osobní strážce – a vůbec – jezdí trolejbusem“… – ale dokud je čas války a nepřítel nás skutečně chce zabít každého a zejména pak ty, kteří nám velí, musíme tuto část své politické kultury odsunout do pozadí a zamyslet se důsledně nad bezpečností, počínaje od určité úrovně vedení. Počínaje, řekněme, od generálské, guvernérské úrovně – ano, tito lidé jsou nenahraditelní, máme jich málo – 30 ministrů, 89 guvernérů – a o prezidentovi už vůbec nemluvím. Tyto lidi je nutno chránit, ať si kdo chce, co chce říká. A pokud na to nemyslí oni sami, musí kolem sebe mít lidi, kteří se musí každou sekundu zamýšlet nad tím, že chrabrý Raisí letěl neobrněným vrtulníkem v bůhvíjakém technickém stavu – a co z toho vzešlo. Každá havárie má své jméno a příjmení toho, kdo za to zodpovídá – a pokud jde o život hlavy státu, tak je volba více než jasná.