Sergej Pereslegin 07. 12. 2025
Můžete okomentovat prohlášení britského premiéra Starmera, že Brexit byl nesprávným krokem, a že on se chystá zaměřit úsilí na eurointegraci?
Víte, toto je ten případ, kdy, pokud bych byl Angličanem, musel bych si připomenout vtip o tom, …“co řekl Papež, který velmi potlačil zaklení a dlouho mlčel, a to velmi významně dlouho…“
Je to hrozné. Nikoli pro nás, protože nás se to vůbec netýká. Je to hrozné pro Anglii. Proč?
- Přiznat po deseti letech, že provedený krok, nejdůležitější krok, byla chyba, tak to už samo o sobě znamená přiznání, že váš systém státní správy vůbec nefunguje a není schopen si poradit se žádnou výzvou. Je to přiznání úplného bankrotu správního systému státu.
- Proč bylo toto přiznání proneseno? Nebylo to přece, koneckonců, nutné říkat nahlas. Když Anglie prováděla Brexit, nestála otázka, zda se musí Británie nacházet společně s Evropou, nebo mimo ni. Británie nikdy nebyla společně s Evropou do celoevropského systému. Ponechala si přece libru sterlingů a ne euro. A její hospodářství nikdy nebylo silně integrováno s Evropou. O to se nejednalo. Jednalo se o to, že v podmínkách už pozorovatelného přechodu k makroregionálnímu světu (rok 2016 byl už po „Ruském jaru“ a ukrajinském Majdanu. V té době už všechna dostatečně příčetná prognostická centra hovořila o tom, že epocha globalizace skončila, zatím ještě není úplně jasné, čím skončí, ale určitě bude zcela jiná.
Z čeho tak soudíte?
K šestnáctému roku už bylo jasné, že „jiná“ znamená makroregionální přístup jako nejjednodušší ze všech možných, a bylo jasné, že pokud nedokážete zajistit složitější model, měli byste se pokusit aspoň o ten jednoduchý. A tenkrát odchod Británie z EU znamenal, že bude zakládat vlastní mikroregion.
A měla k tomu všechny šance, protože si za chovala velmi dobrý vliv prakticky ve všech bývalých zemích Britského impéria . A pokud vezmeme v úvahu, že USA stejně přetáhnou na svoji stranu Kanadu, pak Austrálie a Nový Zéland zůstanou probritskými, JAR se mohla stát probritskou v celé řadě verzí. Angličanům zůstaly velmi zřejmé vztahy na Středním Východě, což se týká Indie i Pákistánu a v menší míře Bangladéše také. Týkalo se to i Blízkého Východu a fakticky mohlo vzniknout nové britské impérium, sice nepříliš dlouho životný, ale zajímavý regionální hráč, který by v každém případě měl šanci zúčastnit se hry vedle makroregionu USA, makroregionu Číny. A měl by více šancí než makroregion Indie.
Znamená to, že Angličané mohli být druhými-třetími a předhonili by jak Rusko-iránský projekt, tak i indický.
Schéma bylo zřejmé a Anglie se dokonce pokusila v této oblasti něco dělat. Zda sama z vlastní iniciativy, nebo jí pomohli, ale Anglie v tom momentě přešla na ostře protiruskou politiku a začíná intenzivně ztrácet čas. Ta ztráta času sama o sobě nebyla fatální do roku 2022. Pokud by v tom roce v jejím vedení fungovali lidé schopní něco řídit, lidé, kteří by byli schopni sedět u jednoho stolu s lidmi jako Margaret Thatcher nebo Winston Churchill, nebo v krajním případě Anthony Eden (při jeho nezvládnutí suezské krize), ale v porovnání s těmi, kteří řídí Anglii nyní by byl dokonce i on docela figurou.
Takže v tomto případě by Anglie došla k závěru, že se jí konflikt ve východní Evropě vůbec netýká a že má zaujmout v tomto konfliktu „neutrální pozici“, a v klidu se zabývat svými úkoly zejména na Blízkém Východě a s kontakty s Austrálií a Novým Zélandem. V podstatě se přikláním k názoru, že si to tak Angličané původně mysleli. Byli ale přesvědčeni, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou rychle – během roku – skončí porážkou Ruska, v důsledku čehož budou moci přitáhnout ke svému projektu ještě i část ruských zdrojů, jak finančních, zabavených na účtech, tak i lidských.
Tato sázka jim nevyšla a Anglie, stejně jako v letech 1914, 1917, 1939 a 1945, se nechala vtáhnout do dlouhé a vyčerpávající války za cizí zájmy. V této válce ztratila šanci na vybudování vlastního makroregionu.
A skutečně: – jestliže na mapě zhotovené v roce 2018 anglický makroregion byl, zatímco na nové z roku letošního už není. Ve finále jsou Čína, USA včetně Kanady a části anglické vlivové sféry, Indie s Pákistánem (kam se jeden bez druhého podějí), velmi dobře se prosazující Turecko a Rusko, které svou šanci nepustilo. Není na té mapě Jižní Amerika, země Afriky, které se stávají válečným polem, a ne místem konsolidace.
Co to znamená?
Takže to, co nyní jasně přiznal britský premiér, znamená, že desetiletá kampaň za vytvoření vlastního makroregionu utrpěla naprostý krach. Jediné, co jim lze v této situaci poradit, je pokusit se zařadit zpátečku. Anglie se ale už nemůže do EU vrátit – ona by tam musela znovu vstoupit. Vezmeme-li v úvahu, pokolikáté to už dělá, dojdeme k závěru, že se anglická politika pohybuje v kruhu, což je pro Anglii strašné. Situace, v níž se nyní nachází, jsou všechny tahy špatné, zejména proto, že se rozpadá už i sama EU. A vztahy s Amerikou nejsou nejlepší, protože vsadila proti Trumpovi a pokazila si vztahy s ním i s Republikány, což je nadlouho. V této situaci zůstat také nemohou, protože postrádají jakoukoli rozvojovou strategii.
Shrnu-li to, pak anglické státní činitele, kteří se dopustili podobných chyb, odklízeli různými způsoby – výbuchem křižníku počínaje, až po odeslání na frontu, což se stalo Churchillovi po jeho chybách v gallipolské operaci. Ten se, pravda, vrátil, nicméně Starmer není ani zdaleka Churchillem.
Je to svědectví bídy a aktem bankrotu.
Preklad: St. Hroch, 10. 12. 2025
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=jNKg9n6aqkw
