Tajné výzvy Zelenskému, vydírání Emirátů, africký mírový plán

Dmitrij Jevstafjev           
 
Politický analytik Dmitrij Jevstafjev a jeho nejnovější vystoupení v pořadu rádia Sputnik“Profesor hledí do svět“, kde Jevstafjev komentuje prohlášení amerického investigativního novináře Seymoura Hershe o nevyslovených výzvách skupiny zemí Zelenskému k ukončení konfliktu a také o hrozbách USA Arabským emirátům, že v případě spolupráce s Ruskem a Čínou dojde ke zhoršení vztahů.
 
Dmitrij Jevstafjev:“S největší pravděpodobností je hlavní zemí, na kterou se tam zapomnělo, Británie. Ta je hlavním loutkovodičem současného cyklu zhoršování situace kolem Ukrajiny. Byla vynechána záměrně. Skupina zemí v čele s Británií, po zhlédnutí Zelenského návštěvy v Evropě, učinila odvážné rozhodnutí a prohlásila, že není možné, aby Volodymyr Zelensky nadále vykonával zdání funkce prezidenta Ukrajiny“.
 
Jaké možnosti mají dnes Spojené státy americké? Británie zastihla Američany nepřipravené. Američané strávili poslední měsíc a půl nebo dva měsíce horečným hledáním východisek z ukrajinského konfliktu. Státy hledaly příležitost, jednou nohou jsou v konfliktu, kde mají velké množství „vysloužilců“ a techniků, druhou nohou se snaží nevkročit, a naopak se snaží tu první nohu nenápadně vytáhnout. A tato koalice je zastihla v protipohybu…
 
K „tajné výzvě“ skupiny západních zemí, aby Zelensky odstoupil …
 
Pokud přejdeme na profesionální jazyk media-technologů, obávám se, že Seymuru Hearshovi podsunuli informaci „cinknutou“. Konflikt kolem Ukrajiny je jakási „matrjoška“ z různých typů konfliktů vzájemně se lišících. V tomto případě máme co do činění s epizodou hybridní války, vedené v tomto případě ne na území Ruské federace (RF), ale na území USA.

Náš protivník si v této hybridní válce počíná docela chytře, a Hershovi by nepodstrčili nějakou kachnu – spíš jde o částečně podloženou informaci, na níž Seymour skočil. Já se domnívám, že v oné „skupině zemí“ je zapomenuto na hlavní z nich – Británii. Takže skupina zemí, na čele s Británií, při pohledu na Zelenského turné, (a bylo na co patřit a vyhodnotit psychofyziologický a arganoleptický stav tohoto tělesa, se odvážně rozhodla konstatovat, nemožnost dalšího výkonu funkce zdání prezidenta Ukrajiny panem Zelenským. My chápeme, že prezident na Ukrajině není – jen jeho zdání. A dnes začíná konkurs na aktéra nového. Přitom se vyvěšuje „mrkvička“, protože měnit byť jen zdání prezidenta v době vyhrocení válečných akcí tam, je velmi složité a vyvolá zmatek, což může mít následky.

Proto tím nejpřijatelnějším kontextem by bylo zmrazit pod nějakou záminkou bojové operace – třeba pod záminkou imitace vyjednávání, což oni umí a my s tím máme neblahé zkušenosti. Takže před nás pověsí mrkvičku mírových jednání typu istambulského, mezitím pan Zelenský někam zmizí – možná i biologicky – a na jeho místo nastoupí figura jiná (protože to, co v Kyjevě je a vykvetlo naposledy v průběhu onoho turné – to už je i na EU příliš), po nějaké době oni z vyjednávání odstoupí a bojové operace se obnoví po celé linii. Tím spíš, že na rozdíl od prohlášení o taktických úspěších útočících nacistů na některých místech fronty, nicméně strategická situace se rozvíjí, mírně řečeno, nikoli v jejich prospěch.
 
Odkud mohla ta informace „uniknout“ … ?
 
Hovoří se o řadě zemí. Doporučil bych vyhledat si na internetu náš znamenitý film „Adjutant jeho výsosti“ a podívat se, jak se bílá kontrarozvědka pokouší odhalit zdroj úniku informací ze svého štábu k rudým. Kromě jiného, potřebuje Bílý dům kategoricky zdiskreditovat Hershe. Jeho osobně, aby nebyl vnímán jako člověk, píšící velmi seriózní informace, které se následně potvrzují.

Proč? Protože v předvečer zápasu ve Washingtonu kolem defaultu, bezpečnostních otázek, otázek souvisejících s tajnými dodávkami prvotřídních moderních zbraní Ukrajině a jejich možných ztrát, – musí být taková platforma, takový zdroj odhalení jako Hersh zdiskreditován.  Takže na sebe obléknu roli Stanislavského a řeknu, že v takové podobě informaci nevěřím, třebaže mám za to, že má pod sebou nějakou reálnou okolnost, jíž je už těžko skrývat. Pojďme si počkat, čím to skončí.
 
Co říkáte výroku koordinátora strategických komunikací Výboru národní bezpečnosti USA Johna Kirbyho, že mírový plán zemí Afriky musí brát v úvahu mírový plán Zelenského?
 
USA především dnes jiného kandidáta na záměnu Zelenského, než je Zalužný, nemají – a proto potřebují určitý čas. O něm nikdo od 9.května neslyšel a v každém případě, pokud ještě biologicky existuje, je to vyhořelá politická figura. Smysl Kirbyho prohlášení tkví v tom, že jakýkoli mírový plán, kterému mohou USA blahosklonně  pokynout,  musí být založen na mírovém plánu Zelenského. Toto  nijak neodporuje logice Britů. No, představte si, že Američané přijdou s tím, že v zásadě souhlasí s čínským mírových plánem (nemluvě už o ruském)… – tak jim vzápětí roznesou Bílým dům po kostičkách.

Chápeme, že rozebírání Bidenovy administrativy po kouscích už probíhá, ale něco takového by destrukci razantně urychlilo. Američané totiž jiný plán nemají. Ale ve Vaší otázce je velký strategický kontext: – Britové načapali v protipohybu Američany, kteří poslední půlrok křečovitě hledali možnost úniku z ukrajinské situace – bez ztráty tváře. Takže Američané stojící jednou nohou uvnitř konfliktu (dodávky zbraní, ale i personálu – viz obsluhy systému Himmers a další, které sice asi mají u sebe ukrajinské doklady, ale pravé jejich pasy ukrajinskými jistě nejsou), kam je tlačila evropská koalice,  a pokoušeli se potichu tuto nohu odtud vytáhnout – a vtom je ona koalice nachytala.

Bude zajímavé sledovat, v jaké omáčce budou podávat zpomalení své účasti v konfliktu. Já se domnívám, že se Američanům vyvléknout nepodaří, protože jsou úplně zbaveni jakékoli možnosti politického manévrování – dostali se do situace úplného Zugzwangu. Naproti tomu Británie se svými satelity v podobě Polska a pobaltských limitrofů, má rozsáhlé pole pro politické manévry. To, mimochodem, potvrzuje tezi, že: – v období krize meziimperialistické rozpory rostou. A my tu máme Británii se zásadně odlišným viděním budoucího uspořádání koloniálního řádu světa, jakkoli stejně s USA chápou, že budoucnost světa musí být koloniální. To ovšem nic nemění na jejich společném záměru způsobit nám v konfliktu co největší škody.
 
A co ostatní figury, které by mohly Zelenského vystřídat?          
 
Pjotr Alexejevič Porošenko je člověk, který nepochybně dožije konce tohoto konfliktu jako zakladatel prakticky všech partají, jaké kdy na Ukrajině byly, a já si myslím, že má velkou politickou budoucnost – ale ne v této směně… Pokud jde o nejsilnější kandidáty, domnívám se, že v zásobě jsou – ovšem není to Kuleba (zamini), který se zdiskreditoval docela silně. Ale Kiril Budanov (šéf Hlavní správy rozvědky UA) je člověk, kterého velmi pravděpodobně kontrolují Britové. Takže Američané budou muset někoho hledat – a že někoho najdou, o tom není pochyb, ale já bych nepřehlížel ani tak polozapomenutou figuru jako Jaceňuk (premiér za Porošenka, žijící v USA), kterému se dobře žije a který už zapomněl,… ale „Jaceňukova stěna“ na hranicích s RF může krmit dlouho… – a najednou bude nutné lézt pod Kinžal (v úvozovkách i bez nich) do Kyjeva. Ale jestliže demokratická partaj USA zavelí, tak on pojede.

Víte, v čem byl problém? Kombinace se Zalužným v centru byla pro Američany přirozeným řešením – klasická vojenská junta pro země 3.světa – kterou oni umí (viz. Vietnam, Chile, celá Lat.Amerika, atd.). Pokud se ale tato varianta, mírně řečeno, deaktualizovala, stojí Američané před otázkou – co dál? Ovšem varianta s Budanovem, tímto pavoukem bez jakékoli reálné moci, který je kontrolován Brity – to je, samozřejmě, pro Brity ideální řešení. Američani jsou ryby plovoucí v kyselině, zatímco Britové jsou ryby, které si libují v plavání ve rtuti…
 
Mírový plán afrických zemí… ten bude časem úspěšně zapomenut?
 
Ten úspěšně zapomenou a pak si na něj úspěšně vzpomenou při změně politických podmínek. Otázkou je, kdo si na něj vzpomene a vynese ho na politické světlo
 
Obilná dohoda …
 
Jak já to chápu, tak hlavní v obilné dohodě je zajištění neutrálního statutu Turecka. Pokud chceme, aby bylo Turecko v konfliktu kolem Ukrajiny neutrální, a navíc neutrálně přátelskou vůči nám, tak je tato dohoda důležitá. A dokud bude Turecko přinejmenším neutrální pozici zastávat, tak lze obětovat i jistou dávku imidže).

Turecko je ohromná politická, ekonomická a vojenská síla, a imidž je to poslední, nač je nutné myslet v tak rozhodném civilizačním a osudovém střetu, do jakého je teď Rusko vtaženo. My vedeme skutečnou válku a nikoli imidžovou, jako naši oponenti z Evropy a z Kyjeva. Nutno říci, že Turecko má své, velmi vážné politické zájmy v severním přičernomoří, jichž se nikdy nevzdá, takže dříve či později k vážnému dialogu s ním na  téma, jakým směrem se bude ubírat budování tureckého světa, nevyhnutelně dojde. Dokud bude možné se takovému tvrdému rozhovoru vyhnout, musíme toho využít.

Objektivní pohled nám ukazuje, že úroveň tureckého angažmá v ukrajinském konfliktu před obilnou dohodou, byla poněkud jiná. V etapě přirůstání úderné pěsti Ukrajiny, která se měla (jak už je dnes přiznáno) obrátit proti lidovým republikám Donbasu, a předpokládala přenesení bojových akcí na některá území RF, aby byla blokována naše možnost zasáhnout tam – tak v této etapě bylo Turecko jedním z hlavních sponzorů Kyjevského režimu. Poté, co jsme Erdogana posadili na obilný háček, se toto angažmá Turecka na Ukrajině velmi významně snížilo. Nikoli na nulu – Erdogan je zkušený politik, který nikdy všechna vejce (svoje i cizí) do jednoho košíku neklade.
 
Tady je třeba se velmi pozorně podívat s hlediska času: – jaké má Erdogan šance vyhrát volby, zda dokáže i dál, po volbách zdržet Turecko od účasti v severním přičernomoří. Obilná dohoda není kontrakt s OSN, Kyjevem, či s kýmkoli dalším. Je to naše dohoda přímo s R.T. Erdoganem – nic víc, nic míň. Mně se ovšem zdá, že jsme dosud neslyšeli od Erdogana všechno, co jsme chtěli slyšet nikoli o obilné dohodě, ale zejména o obecných parametrech naší součinnosti v budoucnu. A to se vůbec nemusí týkat ani obilí, ani tureckých rajčat, ale například o působení Turecka v některých třetích zemích. Možná to uslyšíme blíže ke druhému kolu voleb – ale obilná dohoda je náš vztah k Turecku.

Toto je moje mínění a mínění menšiny, které možná bude v rozporu s míněním 80 % společnosti a především našich patriotů, kteří se budou být v prsa, rvát na sobě košili a vykřikovat, že je třeba z obilné dohody vystoupit atd. Já se domnívám, že v naší dnešní situaci je třeba být maximálně cynický a chápat, že dokonce i kdyby – nevím z jakého leknutí – začal najednou plnit všechny závazky, které na sebe vzal a podepsal, nám to nic dobrého nepřinese, protože se to vše nachází v paralelním světě na rozdíl od nás, kteří se pohybujeme ve světě skutečném. My musíme řešit úkoly tady a teď -  a teprve poté se budeme zabývat tím, co kdo kde podepsal a proč, jaké obchodní zájmy podmínily takový stav naší infrastruktury v exportu obilí.
 
Nátlak USA na Araby …
 
Aktuálně vyhrožují Emirátům, předtím Egyptu, Saudům kvůli vztahům s námi, státům Jihovýchodní Asie kvůli vztahům s Čínou. A víte, že je to dobře, že jim Američané tak vyhrožují? Ono to svědčí o tom, že všechny mechanizmy tzv. měkké síly, jimiž se po desetiletí pyšnili, přestávají fungovat.

Co je to „měkká síla“?  To je, když elity velkého státu automaticky dělají to, co potřebujete. Jestliže ale k tomu, aby  například, před pár lety ještě klíčový spojenec USA, Saudská Arábie, cosi udělala, museli Američané rozpoutat proti ní globální mediální štvanici s osobními obviněními a urážkami, aniž by čehokoli, krom opovržení dosáhli – pak měkká síla nefunguje. Pozor ovšem na to, jak se u nás říká – svaté místo nikdy prázdné nezůstane – a krize měkké síly USA zamění sankční politikou a pokusy o násilné jednání. Říkáme sice, že tzv. „Arabské jaro“ je mrtvé, ale jen v podobě let 2010–2015, kdy si vylámala zuby na Asadovi. To neznamená, že sociálně-ekonomické a sociálně-politické problémy, jež v arabských zemích jsou, někam zmizely. Ony nadále jsou nástrojem USA a zvlášť Británie. Jejich manipulace v sociální konstrukce a nejen v mediální oblasti budou tvrdší. Pro USA je nejdůležitější nějak proskočit tuto špičku sociálně-politické krize do stavu klidnější rekonstrukce elity. Když ale dosáhnout minimální konsolidace uvnitř elity a strategického plánování, tak se vrátí ke kasírování zemí Blízkého Východu Ty plány se nikam neztratily, jen budou prosazovány s větší tvrdostí a agresívností.
 
Kdy uvidíme definitivní roztržku se Saudskou Arábií…
 
Takoví Iránci žijí pod sankcemi už mnoho let a nijak mimořádně nestrádají – to je jen poznámka k našim nervózním reakcím na nějaké sankce USA, nebo na balíky sankcí.
Já se domnívám, že prvními objekty sankcí nebudou Saudové, které USA potřebují jako spojence. Takže oni potřebují Saudům předvést co bude, jestliže jestliže oni nepojedou v brázdě Spojených států. Podle mého začnou Američané od Emirátů, pak Egypt, pravděpodobně i Alžírsko.

Ale hlavní otázkou pro mě není, kdy sankční politika vůči SA začne, ale otázkou je Indie. Tu nechají na konec – to jsem si myslel. Pokud Indie zaujme dokonce jen neutrální pozici k americkým akcím vůči Rusku a Číně (a ona se Američany do konfliktu s Čínou vtáhnout nenechá), budou USA vůči ní stupňovat sankce – a toho už začínáme být svědky. Jejich ideologická hysteričnost a ochota chytit se čehokoli, aniž myslí na následky, tak začíná hrát svou destabilizační roli. Zatím bych na to téma ale pomlčel a počkal si na výsledky.
 
Sankce EU proti Indii …
 
Ty jsou šílené. Evropskou politiku musíme přestat hodnotit z hlediska politické a ekonomické racionálnosti. Ta tam není.
 
Vyjádření státního tajemníka USA Blinkena …
 
„My nepožadujeme, aby si jiné země vybraly mezi námi a Čínou, ale nabízíme jim zajímavější volbu…“
To lze nazvat druhou stranou mince, ale hlavní je, aby vysvětlili, co je to za lákavou volbu. Tedy: – co tak silně lákavého mohou USA dost bohatým zemím, se zformovanými elitami, nabídnout tady a teď, co jim nemůže nabídnout Čína? Číňané nabízejí alespoň nějakou perspektivu, zatímco Američané jakýsi soubor rituálních a z hlediska následků důležitých socio-kulturních kroků, na jejichž konci povinně musí být gay pochod, s tím, že po jejich provedení oni s nimi posoudí perspektivu.

Číňané naproti tomu říkají – „buďte, jakými chcete být, a my, pokud se dohodneme, vám poskytneme toto a toto“. To je to, proč se stává atraktivním i Rusko. To od svých partnerů, jichž je překvapivě mnoho, nepožaduje žádné rituální činy – a tím méně pak přísahy věrnosti, nějaké rituály se sušenou žabí tlapkou, atd, které potom mohou mít nějaké závažné důsledky.  Američané ano.

Víte, ono je už dávno známo, jaký bič mají Američané v ruce – je to mechanizmus sankcí. Ale takový, promiňte mi to hrubé slovo, Macron, nebo takový Scholz – už dlouho neviděli z americké ruky nějaký cukr. Jaký cukřík mohou Američané dnes nabídnout? Dříve to bylo zapojení do dolarového systému … dnes už i oni hovoří o defaultu s následky, takže dolarový systém je spíš hrozba než cukřík.