Sergej Pereslegin 06. 02. 2026
Komentovali jsme tu už téměř všechna potenciální ohniska konfliktu, s výjimkou Kuby. Co se na Kubě stalo a co se tam bude dít?
Zatím se tam nestalo nic, ale situace je tam zajímavá. Jsou tu tři otázky, které bych chtěl zvlášť posoudit:
- Co dělají USA?
- Co se na Kubě děje?
- Co s tím má společného Irák?
A logika akcí USA, jejich vzájemného působení s těmito zeměmi.
Především je hlavní, v logice USA, nyní hra s předstihem. Mám na mysli poměrně jednoduchou věc, o níž jsme mluvili už před cca rokem, v době Trumpovy inaugurace a jeho 92 tezí… Stále se mi do toho pletou ty Lutherovy, ale těch bylo víc – 95…
Takže v té době Trumpovi došlo (ačkoli mu to možná došlo už před volbami), že Amerika má dnes v jeho osobě zásadní převahu nad všemi ostatními. V čem? V tom, že systémy zahraničních věcí v Evropě, Rusku, Turecku Číně, Izraeli, Iránu, atd. stále ještě fungují ve velmi dávné logice.
Co je to ta stará diplomatická logika?
Diplomacie obecně je velmi staré umění, nejspíš nejreliktnější ze všech existujících v dnešním světě. Když jsem se kdysi zabýval 1. světovou válkou, všiml jsem si, že většina diplomatů ústředních mocností nepatřila k průmyslově vyspělé fázi vývoje, která, v podstatě, už tou dobou existovala jen v otevřené fázi skoro 150 let, ale k vývojové fázi tradiční, staré. A lze říci, že jako někdy ryby ve vyschlých jezerech nějak přežívaly, třebaže kolem bylo všechno dávno suché, stejně tak oni pokračovali v existenci v bažinách feudalizmu, zatímco kolem už byla průmyslová civilizace. A kvůli tomu docházelo k mnoha problémům.
Možná by bylo přehnané říci, že celá 1.světová válka vznikla právě kvůli tomu. Přinejmenším formy, jichž nabyla, nabyla právě proto. Kvůli naprosto reliktní povaze diplomacie.
Dnes je, samozřejmě, situace poněkud jiná. Tradiční diplomacie oné dřevní fáze už nikde není. Ale industriální diplomacie zůstala prakticky bez větších změn u všech. Ale Trump tak jednal právě v období, kdy pracoval ve dvojici s Muskem, ani v období, kdy pracuje v tandemu s Vancem, se nic zvláštního nemění, je schopen rozhodovat podstatně rychleji.
Jistěže v té situaci prakticky přehrává své vlastní zamini, nicméně sama struktura amerického státu umožňuje hlavě státu se tak chovat.
Ale, jestliže analyzujeme, co se z těch 92 bodů podařilo, vidíme silné průlomy, ale obecně ne všechny byly realizovány.
Ale tam je stejná situace jako se známými pětiletkami soudruha Stalina. Když liberální historikové mluví o tom, že ani jeden z pětiletých plánů nebyl důsledně splněn, nabízí se prostá odpověď: „On ani nikdo nepředpokládal, že splněny budou!“. Předpokládalo se, že lidé při pohledu na tak nesplnitelné úkoly vykonají více než je možné. A dokonce to, co bude splněno, povede k závažné změně situace – což, pokud jde o industrializaci, přesně zafungovalo.
A u Trumpových plánů je to podobné. Jistě, daleko ne vše se podařilo realizovat, ale to, co bude splněno, povede k závažné změně situace ve prospěch Ameriky. A víc, zpravidla, ani požadovat nelze.
A teď se podívejme na dnešek.
Trump pochopil, že ostatní diplomaté zůstali na staré úrovni, lze je velmi snadno přehrávat, stále měnit směr postupu. Kupříkladu se začíná něco projednávat kolem Iránu. Oni na to začínají nějak reagovat, vytvářet ta či ona protiopatření, přesun letectva, nákladů do Iránu atd. To vše probíhá, jaksepatří v průmyslovém světě, pomalu a klidně a všichni očekávají, že v nejbližší době se bude rozvíjet konflikt kolem Iránu.
Ale v tom momentě Trump naprosto nečekaně zorganizuje konflikt kolem Venezuely. A tu se ukazuje, že na něj nikdo není připraven, a nemá smysl soudit, zda k tomu byly připraveny číkoli rozvědky. Jasně na to nebyla připravena ministerstva zahraničí. Zatímco se zamini pokouší rozebrat v dění ve Venezuele, začínají se rozehřívat události kolem Grónska, a ukazuje se, že zdaleka ne všichni chápou, že Grónsko patří Dánsku, co je to dánsko-grónská unie a jak s tím vůbec pracovat. A zamini se začínají zabývat dánskými a grónskými záležitostmi. A v tom momentě si Trump vzpomene na Kanadu a potom na Kubu …
Chci jen upozornit na to, že rychlost americké politiky neposkytuje oponentům možnost s tím normálně reflexivně a obvykle pomalu pracovat. Oni musí buď pracovat podstatně rychleji, což se jim nedaří, nebo sledovat, jak stále ve svých rozhodnutích zaostávají.
Na tom Amerika vyhrává.
Všimněme si, koneckonců, že k občanské válce ve Venezuele nedošlo.
A z toho pohledu lze říci, že únosem Madura, při porušení všech pravidel, Trump nepochybně dosáhl svého cíle. Nevylučuji, že někdy za půl ročku v této otázce dokonce narazí na nějaké protesty řady zemí – ale tou dobou ho už vůbec situace ve Venezuele nebude zajímat. To je to první, co musíme říci – a nyní se podívejme na další, což bude zajímavé, protože zahrnuje ono, výše uvedené, „za druhé“ i „za třetí“…
Zahrnuje v sobě jak Grónsko s Kanadou, Mexikem a dalšími drobnostmi jdoucími místo Ameriky. A tady má Trump naprosto pochopitelné přání, že Kuba musí patřit do amerického bezpečnostního systému, ale teď tomu tak úplně není. A to tím spíš, že možnosti k uzavření smlouvy s Ruskem stále ještě má (stejně jako je měla Venezuela). Proto druhou linií je tu zajištění bezpečnosti makroregionu. A z tohoto hlediska je Kuba nanejvýš žádoucí.
Trump a karibská krize
Ovšem Trump, při všech svých přednostech, je mimořádně ješitný. Můžeme, jak dlouho chceme, říkat správně, že karibská krize skončila porážkou SSSR, který odklidil rakety z Kuby. Odpovědí sice bylo odklizení amerických raket z Turecka, ale oni místo toho, poslali další atomový raketový křižník do Středomoří. USA se poté zavázaly k nepodniknutí agrese proti Kubě, a z tohoto pohledu sice karibskou krizi vyhrály USA, ale ne úplně. A z hlediska Trumpa jako Američana je jednodušší říci, že Amerika tu krizi nevyhrála tak, jak měla. No a s přihlédnutím k tomu, že je Kennedy považován za velkého amerického prezidenta, a navíc kvůli své tragické smrti, amerického hrdinu, by ho Trump samozřejmě rád přehrál na jeho poli. Tato pole jsou dvě:
- Jedním je vesmír, kterým se úspěšně zabývá Musk, který nedávno prohlásil, že se chystá vyslat kolem půl milionu satelitů;
- A je to karibská krize – tedy Kuba.
Pokud se Trumpovi podaří vyřešit úplně kubánský problém, tak bude mít plné právo svrchu ukazovat na nebožtíka Kennedyho, že, na rozdíl od něj, on to dokázal. Kennedy bude mít v této dálkové disputaci právo poukázat na to, že on měl co do činění se supervelmocí, kterou Rusko není. Na to mu, může Trump odpovědět, že Rusko má větší jaderný potenciál, než měl SSSR v době karibské krize, a bude mít také pravdu. Proto třetí strana věci je onen dálkový souboj obou prezidentů.
Teď k otázce, co je možné.
Významným a velmi důležitým momentem je Venezuela, přes níž šel docela významný proud ropy na Kubu, ale šel i m.j. nezanedbatelný provoz drogových zásilek. Nejde o to, zda se tyto země zabývaly obchodem s drogami, ale čistě o logistiku v karibském regionu, kde jinak logistiku vybudovat nelze. Ne, že by se kubánská vláda tímto zabývala, to je věc jiných struktur, ale jistý a nemalý příjem z toho vláda měla.
Kuba:
Teď je Kuba před problémem prudkého omezení příjmů z kokainové linky, dále z cestovního ruchu, protože v podmínkách amerických výhrůžek se turisté na Kubu nepohrnou, a přitom prosvítá i energetická krize díky zastavení dodávek z ropy Venezuely a avizovaného omezení dodávek z Mexika, a pokud jde o ropu ruskou, není jasné, jak to provádět v podmínkách amerických sankcí a příliš velké vzdálenosti od ruských ropných zdrojů. Takže americký tlak na Kubu je obrovský.
Přitom je třeba brát v úvahu, že kubánská revoluce skončila Castrovou smrtí. Teď celý problém spočívá v následujícím: – v šedesátých letech byla Kuba na revolučním vzestupu a byla schopna se vypořádat jak se sankčním tlakem USA, tak s blokádou i s absencí světla, které tam tou dobou obvykle nebývalo už v předrevolučním období. Přitom navíc dostávala Kuba diplomatickou i politickou a částečně i vojenskou pomoc od SSSR a dalších soc. zemí.
Zda se s tím dokáže srovnat Kuba dnes, kdy v provinciích v podstatě nesvítí světlo, a dokonce i v Havaně se často vypíná – kvůli nedostatku energie. Kuba by to mohla, i za pomoci RF řešit, ale to si vyžádá řadu let, která možná ani nemá už k dispozici.
Nemyslím si, že Trump nyní na Kubu za útočí, protože je to riskantní, může o vést k vleklé válce, nicméně neustále zvyšovat na ni tlak bude, dokud nebude ostrov zapojen (možná i docela mírovou cestou) do bezpečnostního systému USA. Pokud se to Trumpovi podaří, může vystoupit s krásným prohlášením, že přehrál porážku v Karibské krizi, což by pro něj bylo jistě příjemné.
Strategie „kyvadla“
A nakonec další moment, který tu rovněž vzniká. Trump projevil velké umění v práci se strukturou, která se ve strategii nazývá „kyvadlo“. To je například situace ve válce na dvě fronty, kdy útočíte nejdřív západní frontu a protivník se snaží s tím něco udělat, a vy prudce přenese těžiště na frontu východní. Takže Trump dnes výborně rozehrává strategické kyvadlo v globálním měřítku. A zatímco je pozornost upoutána ke Kubě, on bude odvádět pozornost od ní a Iránu, a jakmile se mu to podaří, zahájí akce proti Iránu. Zaútočí-li na něj skutečně, to nevím. Myslím si, že spíše ne než ano, ale je to velmi zajímavá otázka. Proč je na ni tak složitá odpověď?
- Útok na Irán je v zájmu Izraele a ne USA.
- Přitom ale jak USA, tak Izrael jsou velmi těsnými strategickými spojenci.
Jednání mezi Trumpem a Netanjahu nejsem, a tak nevím, kdo koho přesvědčí, ale pro Netanjahu je útok krajně výhodný a vyřeší mu hromadu vnitropolitických problémů. Pro Trumpa znamená útok na Irán posílení pozice Turecka, což v Americe nepovažují za změnu k lepšímu – právě kvůli hrozbě Turecka Izraeli. Proto by v USA dali přednost tlaku a jednáním před konkrétním útokem. Takže konečnou odpověď dát nedokážu.
A co se děje uvnitř USA a jak se vyvíjí konflikt v Minnesotě – neodvádí Trumpa od vnějších událostí?
Vnitřní problémy jistě Trumpa od vnějších událostí neodvádějí. Navíc nevylučuji, že i vnější manévry směřují částečně k prudkému posílení vnitřního konfliktu v USA. Musíme pochopit, že Trump jako člověk politicky velmi komplikovaný a skoro nezpůsobilý, ale přitom člověk velmi realistický, sám začít občanskou válku nemůže. Nemůže to jako prezident země. V lepším případě může provést, s prominutím, speciální protiteroristickou operaci, asi jako začal v Minnesotě. Přitom ale je Trump na občanské válce bytostně zainteresován. Nikoli v rovině osobních ambicí a zájmů (jako třeba Netanjahu na válce se sousedy).
Jde o to, že za žádných podmínek v jedné zemi nemohou existovat současně dvě různé ekonomiky, orientované na tentýž zdroj, ale přitom podléhající různým zákonům.
Pro Trumpa je mimořádně důležité zničení ekonomiky Demokratické strany, a to není otázka politického boje. Za Bidena přestala Demokratická strana být stranou americkou ale stala se nadnárodní, vystupující v podstatě proti americkým zájmům. A to znamená, že její aktiva, z Trumpova hlediska, musí být zabavena. A to bez občanské války udělat nejde, a Trump bude zesilovat tlak donucení toho, co nazýváme demokratickými silami (dempartaje), liberální a transatlantické síly, aby otevřeně vystoupily. V takovém případě může klidně sebrat jejich aktiva. O vítězství v takové situaci je Trump oprávněně přesvědčen. Ale pokud oni nevystoupí, pak Trump pokrčí rameny a uskuteční plán „B“ – zdůrazňuji, že nepřejde k plánu „B“, ale uskuteční ho. Přes soudní jednání, přes události jako v Minnesotě, stejně dovede situaci k tomu, že tato aktiva budou buď znehodnocena, vykoupena, nebo prostě přejdou pod jeho kontrolu. Pak ovšem nebude dokonce ani válka. Pro Trumpa není plán „B“ horší než plán „A“, protože fungují oba stejně. A je jasné, že to, co se dělá ve vnějším světě, jen zesiluje konflikt uvnitř Ameriky. A tady, z tohoto pohledu jsou pro Trumpa vnější události méně významné, než vnitřní.
A mimochodem, pro Trumpa jsou vnitřní události významnější než vnější, ale Muskův půlmilion satelitů je důležitější než události vnitřní, protože základem jeho politiky je reindustrializace Ameriky. Zhruba tímtéž se dnes zabývají i Musk a Vance – a Trump s tohoto hlediska zajišťuje skvělou kouřovou clonu.
No, a protože je Trump i dobrý byznysmen, tak se tato kouřová clona pro Ameriku přetváří v reálné peníze a vůbec ne špatné politické úspěchy.
Zdroj:
https://www.youtube.com/watch?v=SMlEiI3-o6o
