Téma Benešových dekretů a hrozby jejich prolomení je tak vážné, že jsme se s kolegou @Buran rozhodli sepsat tento článek jako výzvu lidem, aby si uvědomili, že
PROLOMENÍ BENEŠOVÝCH DEKRETŮ = MNICHOVSKÁ ZRADA II
V r. 2004 byl Parlamentem České republiky přijat a posléze vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 292/2004 zákon o zásluhách Edvarda Beneše, neoficiálně Lex Beneš.
Zákon navrhli poslanci Jitka Gruntová (zvolena za KSČM), Radko Martínek a Karel Šplíchal (ČSSD). Senát zákon zamítl, ale veto Senátu přehlasovala Sněmovna. Prezident Václav Klaus zákon v zákonné lhůtě ani nepodepsal ani nevrátil zpět sněmovně.
Proč vznikl tento zákon a proč mnozí Beneše kritizují?
Kritika Beneše přichází z různých stran. Jedni mu vyčítají slabost v nejkritičtějším momentě Mnichovské zrady (30.9.1938), kdy pod nátlakem mocností (Anglie a Francie) podepsal potupné podmínky kapitulace, čímž fakticky odhodlanému českému národu znemožnil zahájit legální obranu pohraničních oblastí státu. Bývá proto označován za agenta především angloamerického a francouzského vlivu (svobodného zednáře), který byl pouhým vykonavatelem vůle a plánů vyššího nadnárodního vedení.
Druzí mu naopak vyčítají vydání tzv. Benešových dekretů, které byly postupně vydávány v londýnském exilu v průběhu 2. světové války a po návratu do vlasti bezprostředně po jejím skončení. Dále je obviňován z příklonu k SSSR (v průběhu války) a z hladkého předání moci komunistům po skočení války.
Z českého pohledu. Boje o československé hranice v roce 1938
„V našem povědomí je rok 1938 spojován automaticky s kapitulací bez boje. O tom, že odstoupení pohraničních oblastí Německu, Maďarsku a Polsku proběhlo snad bez jediného výstřelu jsou přesvědčeni jak laici, tak odborníci. Přitom jen máloco je tak vzdáleno pravdě, jako toto tvrzení. Ve skutečnosti totiž probíhaly na československých hranicích v roce 1938 krvavé boje, během nichž mnoho obránců republiky obětovalo to nejcennější, svůj život.“
Když republika pláče: Jak vypadalo obsazování pohraničí roku 1938?
„V ranních hodinách 1. října 1938 začala německá armáda v českém pohraničí obsazovat území prvního pásma určeného Mnichovskou dohodou.
Německé jednotky pod velením generálplukovníka von Leeba začaly jako první obsazovat oblast Pošumaví. Českoslovenští vojáci museli tento prostor předem vyklidit, a aby se obě strany vyhnuly ozbrojeným incidentům, uzavřely ve večerních hodinách 30. září 1938 v Berlíně dohodu o pohybech pro 1. říjen a následující dny. Tato dohoda vytyčovala tříkilometrové neutrální nárazníkové pásmo mezi armádami Československa a Německa. Menší odloučené československé jednotky mohly ustoupit i s materiálem a výzbrojí, ale pochopitelně pod dohledem německých vojáků. Do 10. října pak nacisté obsadili i zbývající tři pásma území v Čechách, na severní i jižní Moravě. Na obsazování dohlíželi britští, francouzští a italští vojenští pozorovatelé s úkolem informovat berlínský mezinárodní výbor i československou vládu o jeho průběhu.
Dodnes panuje představa, že československá armáda i další ozbrojené složky nevypálily roku 1938 ani ránu a vše bylo vyklizeno bez boje. Jenže realita vypadala poněkud odlišně. V pohraničí docházelo ve dnech předcházejících podpisu Mnichovské dohody k četným ozbrojeným střetům, z nichž některé byly poměrně rozsáhlé. Impulzem k nim se stalo povstání sudetských Němců vyvolané agresivním Hitlerovým projevem na sjezdu nacistické strany NSDAP v Norimberku 12. září 1938. Projev byl vysílán rozhlasem a po jeho ukončení zahájili henleinovci rozsáhlé nepokoje, které zasáhly desítky měst a obcí. Během mnoha přestřelek zahynula řada československých četníků, příslušníků finanční stráže i státní policie.“
Mnichovská zrada, Benešova kapitulace a co tomu předcházelo
„Mnichovská dohoda, to byla výslednice nikoli politiky dnů, týdnů, měsíců, ale dá se říci let předchozích. A zejména politiky Velké Británie, která nalezla společnou linku i s Francouzi a dovedla tuto politiku až do Mnichova,“ připomíná historik Jan Němeček v pořadu Historie.cs.
Na jednání s britským premiérem Nevillem Chamberleinem požadoval německý vůdce postoupení území s nadpolovičním zastoupením Němců. Vláda Milana Hodži požadavek nejprve odmítla. Po nátlaku britského a francouzského velvyslance sice kabinet a poté i prezident Beneš s odstoupením pohraničí nakonec souhlasili, to však vyvolalo bouřlivý odpor společnosti, který vyvrcholil generální stávkou a pádem vlády.
Nová vládní sestava vedená legionářským hrdinou generálem Janem Syrovým, který pro svou pásku přes oko evokoval Jana Žižku, se naopak rozhodla německému tlaku postavit.
A také západní spojenci zprvu obrátili. Československo „může podniknout všechna opatření, jež uzná za nezbytná pro svou bezpečnost“, stálo ve vzkazu britského a francouzského velvyslance, který Syrového vláda obdržela. Vláda vzkaz pochopila jako vyjádření potřebné podpory a 23. září vyhlásila očekávanou všeobecnou mobilizaci.“
Z výše uvedeného vyplývá, že v národnostně rozděleném Československu byli stoupenci různých názorů včetně vysloveně protistátně vystupujících Němců a Maďarů a reálně hrozilo vypuknutí občanské války. Přesto, vůlí českého národa bylo bránit se, kdo jiný než prezident Beneš, jí měl respektovat?
Důsledky kapitulace
Zahájení obrany pohraničí (pokud by Německo skutečně zaútočilo) naší armádou by automaticky zakládalo naše právo na obnovení státu po skončení války (připojení se k vítězným mocnostem), zatímco kapitulace (a služba / práce ve prospěch hitlerovského Německa) toto právo automaticky nezakládala. Anglie také vytrvale odmítala exilové londýnské vládě garantovat předmnichovské hranice republiky. Tyto garance byly Benešovi poskytnuty až Moskvou (smlouvou o spolupráci z 12.12.1943).
Reflexe Mnichovské zrady
Během své práce / působení v politice se Beneš dost významně posunul. Od diplomata zakládajícího stát na základě pevné víry v mezinárodní diplomacii, dodržování mezinárodních úmluv při respektování určujících vnějších sil (mocností), k pochopení, že neexistuje důležitější státotvorná síla, než je vůle národa. Z mnichovské zkušenosti a dalších těžkých válečných zkoušek (nemáme trvalé spojence, máme jen trvalé zájmy – Anglie) se učil a posouval se kupředu od prostého státníka diplomata ke státníku konceptuálně zdatnému, samostatně pracujícímu pro svůj stát a národ. Pochopil, že jediným pevným bodem existence státu, jehož byl zakladatelem, je vůle národa přežít a rozvíjet se i v budoucnosti. Logickým výsledkem jeho práce a posunu bylo vydání Benešových dekretů a také následné respektování výsledků poválečných voleb (vůle národa), které znamenalo klidné předání moci komunistům na cestě k budování socialismu. Toto mu mimochodem prozápadní síly (dnešní liberálové) nikdy neodpustí.
Při hodnocení Beneše proto vše záleží na tom, jestli mu opravdu ze srdce na Československém státu a jeho národech záleželo. Já mu to věřím.
Samozřejmě, že náprava chyby, kterou Beneš učinil podpisem Mnichovské dohody nespočívala pouze v jeho rukou. Jako obnovitel státu a práva jeho národů na svrchovanou existenci a rozvoj by sám mnoho nezmohl. Bez národa bojujícího za svobodu a právo na svou existenci proti fašismu by nedostal šanci svou chybu odčinit. Právo hlásit se k vítězným mocnostem v 2. světové válce nám vybojovali bojovníci Slovenského národní povstání, Svobodova armáda bojující po boku Rudé armády, partyzánské skupiny na celém území ČSR, váleční veteráni bojující na západní frontě, především v Anglii.
Beneš a jeho konceptuální proměna
Vydáním dekretů bylo zajištěno potrestání zrádců a kolaborantů, což ve skutečnosti znamenalo vyloučení protinárodních, protičeských a protislovenských sil (zjednodušeně Němců a Maďarů) z nároků na rozhodování a řízení obnovované státnosti ČSR. Stát byl obnoven v původních hranicích (s výjimkou Zakarpatské Rusi, přičleněné k SSSR) a Benešovými dekrety byly konceptuálně vymezeny jeho cíle, jako státního útvaru / prostoru zajišťujícího přežití a rozvoj jeho slovanských národů do budoucnosti. Tato konceptuální ochranná linie Benešových dekretů, která v právním prostředí a národním povědomí představuje obrannou linii podobnou železobetonovým pevnostem vybudovaným po obvodu republiky nesmí být tentokrát opuštěna. Dokud český a slovenský národ neustoupí zahraničním, nadnárodním tlakům na jejich prolomení, dokud se sami nerozhodneme, že nedobytnou obrannou linii předáme bez boje svému nepříteli, nebude prolomena.
Co nám hrozí v případě prolomení Benešových dekretů?
Jde o pokus o převzetí řízení státu (státnosti ČR), která je doposud jasně formálně definovaná Benešovými dekrety jako nástroj pro přežití samostatného českého národa ve stávajících hranicích. V případě prolomení Benešových dekretů dojde nejen k uplatnění nároků na návrat majetku odsunutých Němců a cizojazyčné (nadnárodní) pobělohorské šlechty, ale jmenovaní především získají zákonné právo uplatnit své nároky – a tím redefinovat deklarované cíle ČR v jejich prospěch (majetková práva, obnovení procesu germanizace – asimilace / rozpuštění českého národa, jeho kultury, jazyka atd.). Dnes jsou totiž jejich aktivity stále ještě právně napadnutelné = velezrádné.
Sami si můžete z mediálně šířených informací odvodit, které konkrétní subjekty na těchto cílech pracují. Jaké si k tomu vytvořily řídící struktury, jak se snaží ovlivnit ve svůj prospěch veřejné mínění, převychovat / indoktrinovat ve svůj prospěch naši mládež atd. Dospělo to tak daleko, že tyto vlivové organizace mají své zastoupení v parlamentu, v současné protinárodní vládě a v pozici prezidenta.
Čí zájmy bude asi zastupovat premiér Petr Fiala, jakožto předseda Moravského zemského výboru sdružení Panevropa spadajícího pod Sudetoněmecký landsmanšaft?
Aktuální vývoj nabírá rychlý spád
P-rezident Petr Pavel jde na ruku lichtenštejnskému rodu, jehož majetek byl zkonfiskovaný právě na základě Benešových dekretů. Petru Pavlovi prý zní sympaticky návrh prince Aloise na mimosoudní vyrovnání. Mimosoudní vyrovnání s rodem, který kolaboroval s Hitlerem. P-rezident Pavel shrnul jednání s princem Aloisem následovně: „Lichtenštejnsko nepožaduje navrácení majetku, nepožaduje finanční vyrovnání. O co jim jde, je společná správa toho majetku, jinými slovy vytvoření nějakého fondu nebo nadace mezi Lichtenštejnskem a Českou republikou, který by se společně staral o údržbu a provozování majetku, o kterém se bavíme, především kulturních památek. Pokud by to bylo v této podobě, pak si myslím, že by to bylo velice solidní vyrovnání, ke kterému bychom soud opravdu nepotřebovali.“
Celé to připomíná pohádku o Smolíčkovi a jezinkách: „Jen dva prstíčky sem strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“
Petr Pavel zašel ovšem ještě dál: před několika dny řešil rozepři s Lichtenštejnskem se soudkyní Evropského soudu pro lidská práva Kateřinou Šimáčkovou. Právě tento soud přitom bude případ řešit.
Současný prezident jedná vážně s Lichtenštejny o ukončení soudního sporu u Evropského soudu pro lidská práva kolem jejich kdysi zkonfiskovaných majetků, když české soudy rozhodly jasně v jejich neprospěch.
Přelomový verdikt? Soud rozhodl, že hrobka v Mikulově patří Dietrichštejnům
Česká justice prolomila 25.10. 2023 Benešovy dekrety.
Konkrétně Okresní soud v Břeclavi nepravomocně rozhodl o vrácení Dietrichsteinské hrobky v Mikulově rodině. Odůvodnil to údajným porušením práva na rodinný a soukromý život ve srovnání s odnětím vlastnického práva .
Jak píše Michal Hašek: „Na první pohled bohulibé, ve skutečnosti neakceptovatelné. Po válce stát konfiskoval majetek jako celek, žádné výjimky k nemovitému majetku tohoto charakteru dekrety neobsahují. Nazíráním soudu by dnes lidické rodiny měly žádat Německo o odškodnění za v rámci likvidace Lidic zničený hřbitov – tehdy německé úřady nechali vytahat mrtvé z hrobů, ty zničit a náhrobní desky použít jako stavební materiál. My jsme se po válce takto k místu posledního odpočinku rodu nechovali. Město Mikulov dokonce z veřejných peněz investovalo do obnovy hrobky nemalé částky. Doufám, že se Mikulov nyní odvolá a věřím, že se prvostupňové rozhodnutí soudu podaří ještě zvrátit. Pokud ne, může se český stát (a erár obecně) těšit na záplavu nových pseudorestitučních žalob…„
——-
Až sem jsme to dotáhli s mediálně šířeným obdivem k parazitické cizácké šlechtě a jejím zámkům, palácům a klenotům, která však sama reálně nic nevybudovala a náš národ byl pro ni vždy jen pracovním nástrojem (pro některé doslova pracovním dobytkem). V čem se to liší od názorů Adolfa Hitlera, který koncept nadřazenosti / privilegovanosti některých poněkud poupravil tím, že ho ze šlechty rozšířil na veškeré čistokrevné Árijce?
Prolomení Benešových dekretů znamená pro Českou republiku Mnichovskou zradu II. se vším, co z toho vyplývá, a zároveň i popření celého období samostatné existence Československa a České republiky po 2.světové válce, a tedy návrat do podoby Protektorátu včetně jeho formálně právního ukotvení.
VÝZVA k národně cítícím lidem
Benešovy dekrety si lze představit jako právní formou vybudované „pohraniční opevnění“ vybudované pro obranu státu v budoucnosti. Beneš správně předpokládal, že fašismus a jeho rozpínavost nikam nezmizel a pokusy o podrobení si ČS budou přicházet i v budoucnu. Dnes starou protektorátní loutku Háchu nahradil v nových kulisách Petr Pavel a protinárodní vláda. Skutečně chceme toto „opevnění“ opět opustit bez boje? Chceme se stát součástí německého „heimatu“, nechat se germanizovat, mluvit německy, poslouchat cizí šlechtu, stát se slouhy ve vlastní domě? Opravdu?
Je třeba, aby se zapojil každý, komu na naši zemi záleží. Uvědomte své známé, zakládejte spolky, oslovujte politiky, burcujte lidi kolem sebe. Burcujte, burcujte, burcujte. Jde o hodně!
Pište poslancům, oslovte poslanecké kluby, ať se jasně vyjádří k dané problematice. ( E-mail na poslanecké kluby jednotlivých politických stran lze poslat na adresu posta@psp.cz a stačí uvést do subjektu , „klub ODS“, „klub ANO“, atd. ).
Příklad si je možno vzít od našich slovenských přátel. To, jak oni dokázali uspořádat mírové pochody s obrovskou účastí, jim můžeme jen závidět. To, jak v podobě desítek tisíc písemných odmítnutí vojenské služby dali najevo, že podporují mír, a ne válčení, je obdivuhodné.
Vyzýváme opoziční politické subjekty (PRO, ANO, SPD), aby se tohoto tématu ujaly, a využily ho k demaskování podstaty a cílů současné vlády a prezidenta
Je třeba vytvořit petici na obranu Benešových dekretů.
Dokažme, že jsme schopni se spojit a obhájit svou budoucnost v naší překrásné vlasti.
Článok sme prevzali z: KOB forum.eu
Autori: Jana S a Buran
