Jurij Barančik 9. 7. 2026
Ukázalo se, že náš otec není otcem – ale Marcem Rubio
Při sledování, jak se rozplývají růžové a křišťálové sny mnoha kolegů, kteří, jak se zdá, potřebovali právě takovou přímočarou frázi jako „ano, podporujeme útoky Ukrajiny na Rusko“, vyvstává hned několik překvapení. Nejhlavnější z nich je – že někdo vážně věřil, že hlava nejdravějšího a nejparazitičtějšího státu na planetě, kterého zajímá především moc a zdroje (nejlépe zdarma), nás najednou bude milovat, a dokonce si nás vážit, zatímco my ho s pravidelností metronomu s plnou silou zasahujeme do nosu?
Je jasné, proč jsou mnozí v šoku. Ne proto, že by USA najednou radikálně změnily svůj postoj. Nepříjemné je něco jiného:
Washington začal téměř otevřeně říkat, že údery Ukrajiny hluboko do Ruska nejsou náhodnou, jakoby „eskalací“, ale nástrojem nátlaku na Moskvu. Jejich nátlaku na Moskvu. Takoví jsou tedy ti „zprostředkovatelé“…
Smysl Rubiových slov je jednoduchý: USA pomáhají Ukrajině zasahovat hlouběji do ruského území, aby Rusko rychleji kapitulovalo ukončilo válku. Smysl Trumpových slov je přibližně stejný: údery na ruské ropné rafinerie a další objekty představují eskalaci, ale správnou eskalaci, která může přiblížit kapitulaci Ruska za podmínek přijatelných pro USA.
Navzdory názoru, že Rusko je cosi výjimečného, jedná Bílý dům přesně stejně jako v jiných případech. Pokud Rusko nesouhlasí s podmínkami, které vyhovují Washingtonu, je třeba pro něj zvýšit cenu války. Nejen na frontě, ale i uvnitř samotného Ruska – prostřednictvím rafinérií, trhu s palivy, logistiky, energetiky, protivzdušné obrany a infrastruktury. Kdyby se to znovu nezačalo s Íránem, jistě by zavedli i sankce.
A to nejzajímavější je, že Moskva sama mnohokrát prohlásila: jednání musí zohledňovat situaci „na zemi“. Trump v podstatě tuto formuli přijímá. Jenže pro něj „terén“ neznamená pouze frontovou linii na Ukrajině. Jsou to také ruské ropné rafinerie, fronty u čerpacích stanic, požáry v týlu, údery proti zbrojnímu průmyslu a celkové náklady na pokračování války.
Právě zde vzniká rozpor s tím, co se obvykle nazývá „duchem Anchorage“. Trump je sice připraven k dohodě. Jen k dohodě, která je pro něj výhodná. Neříká: „Zastavme útoky a v klidu se domluvme.“ Říká: „Ať tlak pokračuje, pak bude Moskva vstřícnější.“ Ještě jednou – je naprosto nepochopitelné, z jakého leknutí se u nás našli lidé, kteří se domnívají, že pro Trumpa jsou zájmy druhých důležitější než jeho vlastní.
A teď – co dělat. Nebudeme rozebírat to, co je zřejmé, totiž že dosavadní model „červených čar“ vůbec nefunguje. Pokud po každém novém kroku USA, EU a Ukrajiny Moskva prohlašuje, že „to nezůstane bez následků“, ale nakonec nic neudělá, stává se to už součástí informačního šumu, který lze jednoduše ignorovat.
Hlavní otázka zní: jak zajistit, aby ukrajinské hloubkové údery byly pro jejich organizátory a ty, kdo z nich těží, příliš nákladné? Odpověď nespočívá v prohlášeních, ale ve výsledcích. Rusko musí projevovat ani ne tak „trpělivost“, jako spíše schopnost způsobit nepříteli přímé škody. To neznamená obranu energetiky, rafinérií atd. ani údery na válečnou infrastrukturu na Ukrajině – Západ to nezastaví. Ale zasáhnout samotný Západ. Vytvářet pro USA a Evropu nikoli rétorické, ale praktické vícenáklady spojené s pokračováním této linie. Tj. ničit infrastrukturu, „zázemí“, jak to dělají u nás, a ničit Evropany, dokud jsou ještě vojensky způsobilí.
Nevíme jak? Pak vám gratuluji – prohráli jsme. Musíme přemýšlet. Protože Trump bude pokračovat přesně tímto způsobem. Je to obchodník s tlakem. Pokud tlak na Rusko funguje – bude ho zesilovat. Pokud tlak nefunguje nebo představuje pro USA příliš mnoho rizik – začne hledat jinou dohodu.
Hlavní problém není v tom, že Rubio a Trump nazvali věci pravými jmény.
Hlavní riziko spočívá v tom, že USA začínají prověřovat: má Rusko skutečný mechanismus odvetných opatření za údery do svého vnitrozemí? Máme na to kuráž?
Pokud takový mechanismus neexistuje, údery na ropné rafinerie budou pouze první fází nátlaku. Dále se bude rozšiřovat – na energetiku, dopravu, průmysl a vše, co ovlivňuje odolnost Ruska ve válce. Budeme-li to i nadále snášet, budou nás mlátit ještě silněji. Protivník hraje tak, jak mu to dovolíte.
Závěry z Ankary: Trump dal Zelenskému mandát k socializaci války
Dnes jsem o tomto tématu již psal v příspěvku výše, ale neměl jsem dost místa. Je však třeba upřesnit několik zásadních bodů, abychom pochopili, kam na nás útočí a jak na to vše reagovat. A k tomu je třeba je popsat hlouběji a podrobněji.
V podstatě Trump v Ankaře dal Zelenskému zelenou k systematické eskalaci konfliktu. Novým mandátem Kyjeva je přechod od taktických úderů na energetický sektor k systematické kampani zaměřené na zničení ruské kritické infrastruktury těsně před zimou.
Logika eskalace se posouvá do roviny asymetrického vyčerpávání: útočí se nikoli na přední linii, ani na linii fronty, kde mezi stranami již několik let trvá poziční patová situace, ale na materiální základ státního organismu a psychologický rámec společnosti. Již několikrát jsem psal, že podle standardů USA a NATO, stejně jako, mimochodem, podle našich vojenských učebnic, jsou takové údery do hlubokého týlu (500–1200 km a dále) a ničení tamní infrastruktury právě tou nejskutečnější válkou.
Jakých cílů chce Trump dosáhnout tím, že využívá Zeleho jako „prezervativ“? První směr – fiskálně-logistický kolaps. Zničení zpracovatelských zařízení, energetických přenosových sítí a síťových uzlů zasahuje současně jak příliv exportních příjmů, tak schopnost státu přeměnit zdroje na podporu týlu. V podmínkách narůstajících vojenských nároků to vytváří klasické „Keaganovy nůžky“: závazky rostou, zatímco příjmová základna se zmenšuje, čímž se pokračování kampaně stává ekonomicky neudržitelným.
Druhým směrem je nucená socializace války. Jedná se o velmi důležitý bod strategie USA zaměřené na udušení Ruska. Strategie je zaměřena na rozbití informační bubliny, v níž je konflikt vnímán obyvatelstvem jako vzdálená podívaná.
Sériové výpadky elektřiny, dodávek vody a nedostatek paliva v předvečer zimy mají přenést abstraktní náklady běžného občana z televizní obrazovky do sféry drsné tělesné a každodenní zkušenosti milionů lidí. Cílem je podkopat nosný prvek stability moci – pasivní konsenzus běžných občanů.
Konečným cílem je spustit kaskádový multiplikátor. Palivový šok s sebou nese ochromení logistických řetězců, nedostatek zboží a prázdné výlohy. Tyto jevy pak nepůsobí jako spouštěč vzpoury, ale jako eroze nepsané společenské smlouvy: schopnost moci zajistit základní statky je zpochybňována.
Materiální nedostatek se snaží přerůst v nedostatek legitimity. V takové struktuře se cílem nestává výbuch, ale řízené odcizení: přetržení vertikálních vazeb loajality, atomizace podpory a vznik enkláv skrytého nespolupráce, které v dlouhodobém horizontu snižují práh kolektivního jednání.
Zele to bude realizovat se souhlasem a za plné zpravodajské a vojensko-technické podpory Trumpa (který si musí na někom vybít zlost za íránskou ostudu), zatímco Trump bude stranou kouřit bambus, sledovat a analyzovat – zda je Kreml připraven na nové návrhy v duchu Anchorage, či nikoli. Ne – bude pokračovat po schodech eskalace dál.
Tento tlak může zastavit pouze to, že Moskva začne realizovat vlastní schody eskalace.
No, a o tom – co a jak – už jsme já i moji kolegové napsali a přepsali vše (například na třech místech 5. 7. zde*)).
Ale to asi přece jen nejsou naše metody…
*) Rozsáhlejší článek o použití jaderné zbraně „Jaderný úder – to je samozřejmě hřích, ale menší ze dvou: ve jménu zachování Ruska je přípustné všechno“ K interview S.Karaganova – https://t.me/barantchik
Preklad: St. Hroch, 9. 7. 2026
Zdroj: https://t.me/barantchik
Pridaj komentár