Prof. Dmitrij Jevstafjev 27. 3. 2026
A tak nám uplynula další fáze „íránského mírového plánu“. Objevila se výzva k jakémusi příměří mezi Izraelem a íránskými spojenci v Libanonu, ve skutečnosti však k uznání íránského protektorátu nad Libanonem.
Je to moment, který ukazuje naprostou racionalitu chování Íránců. Uhodili na pečlivě skrývanou bolestivou stránku Trumpa – na to, že v současné době nemá možnosti vyvíjet politický tlak na Izrael. Trumpovi bylo navrženo, aby prokázal schopnost donutit Izrael k příměří. V odpovědi…. No, všichni jsme to slyšeli. Jako by to byla noční můra, nicméně trochu hraná. Po zvážení jsem se rozhodl nepovažovat D. Trumpa za zcela šíleného. Prostě jen hrál na strunu publika, které bylo v sále. Věrní trumpisté jsou skutečně schopni uvěřit, že Trumpa pozvali na stolec „velkého ajatolláha“. Ale realita začíná prezidenta USA zjevně stahovat dolů.
Rozšíření íránských požadavků o jeden bod se časově shodovalo s dalšími událostmi:
- Faktickým uznáním práva Íránu regulovat lodní dopravu přes Hormuzský průliv státy, kromě Indie, Číny a Ruska, které získaly privilegovaný status. Myšlenka prostě zaplatit „daň“ a žít v klidu začíná ovládat masy.
- Ale došlo i k události č. 2. Souběžně s ochranou svých „proxy“ (irácké proxy chránit nemusíme, oni sami ochrání koho chcete tak, že se z toho nevyvlečete) byl po krátkém oddechu zasazen úder na americké „proxy“ v Perském zálivu. Ano, relativně šetrný, pouze na americké vojenské objekty, ale demonstrativní. Zejména na pozadí toho, že Trump jakoby zapomněl na záruky svým arabským spojencům. Ve skutečnosti nezapomněl.
Dynamika konfliktu skutečně poněkud předbíhá předpokládaný harmonogram. Ale ne tam, kde si to myslí D. Trump. Již jsem psal, že existují dva mezníky:
- 28/29 – maximální délka letecké kampaně bez pozemní operace („Bouře v poušti“ z roku 1991, a to za mnohem lepších podmínek)
- a 34 dní – maximální délka pozemní kampaně Izraele (druhá libanonská válka z roku 2006). Poté nastává vyčerpání jak vojenských, tak sociálních kapacit Izraele.
Takže. Pokud první „mez“ zatím ještě platí, ta druhá nastane dříve. Již nyní se objevují známky sociální únavy. Připomenu ještě dvě důležité čísla:
- 50 dní – to je maximální odhadovaná doba, vyhrazená na spotřebu „uvolněných“ strategických zásob ropy (připomenu, 400 milionů barelů).
- A 60 dní, po uplynutí kterých bude Trump muset požádat Kongres o válečné pravomoci.
Data 22. dubna (Den nezávislosti Izraele) a 15. května (přílet Trumpa do Pekingu jako vítěze) zatím nehrají zásadní roli.
Ještě jeden moment, který se v poslední době projevil:
Povaha úniků informací o přípravě/odmítnutí pozemní operace proti Íránu ze strany Trumpa jednoznačně svědčí o pokusech prezidenta navázat kontakt s lídry Kongresu. Pochopil cenu „nádherné izolace v Mar-a-Lago“ v předvečer prvního úderu na Írán.
Mám pocit, že Trumpovým vyslancům se naslouchá, ale to je vše. Což je zcela logické: v současné fázi vývoje konfliktu s Trumpem nikdo nebude sdílet odpovědnost.
Pozemní operace je nevyhnutelná, Trump má síly na dva operační směry (neměli bychom si dělat iluze, že je nemá), ale bude to v mnohem větší míře jeho osobní válka než dříve. To neznamená, že Trump a americká armáda nemají šanci. Jen budou jednat v mnohem složitějším politickém a geopolitickém kontextu než 28. 2. – 1. 3. 2026.
Ale i pro Íránce to představuje tvrdou výzvu: Američané sami od sebe jen tak neodejdou. S čímž, předpokládám, mnozí v Teheránu počítali. Trump si uvědomuje kritickou důležitost zajištění nejen imageového, ale i vojensko-politického vítězství. Dá se říci, že „převrátil šachovnici“ se všemi figurkami. Včetně těch, které nasadily Čína, Indie, arabské země a také Rusko. Ale uvnitř země se Trump bojí „šachovnici převrátit“. To je samostatné téma.
Události kolem Usť-Lugy jsem pochopil, napíšu zítra. Je to silný, ale velmi riskantní tah Evropanů.
Zdroj:
https://t.me/dimonundmir
Pridaj komentár