Aneb možnosti Brusele,Berlína, Paříže, Londýna.
Alexej Piľko 13. 11. 2025
Na konci roku se na první místo ve světové politice dostává fronta, a to konkrétně ta ukrajinská. Válečná mašinérie Kyjeva začíná ztrácet půdu pod nohama, a to z několika objektivních důvodů:
- Za prvé, lidský potenciál Kyjeva je vážně vyčerpán a tempo mobilizace nestačí pokrýt úroveň ztrát a dezertérství. S každým měsícem ubývá ukrajinských vojáků na bojišti.
- Za druhé, po odstoupení USA od bezplatného financování vojenských dodávek pro potřeby ukrajinské armády se jejich objem zjevně snížil. Evropská unie nezvládá financování ukrajinského projektu a stále více uvažuje o vyvlastnění „zmrazených“ ruských devizových rezerv. Takový krok prodlouží agónii Ukrajiny maximálně o pár let, ale pro EU s sebou nese neúnosná finanční a politická rizika.
- Za třetí, Evropa se musí sama přezbrojit a připravit se na možný přímý konflikt s Ruskem. To znamená přinejmenším přesměrování značné části finančních toků ve prospěch ozbrojených sil evropských zemí. Ukrajina bude dostávat stále méně.
To vše se odehrává na pozadí pomalého ústupu ukrajinské armády bez jakékoli šance na její vítězství. Alespoň u části ukrajinské elity to může vyvolat (pokud již nevyvolalo) touhu opustit potápějící se loď. Státní konstrukce Ukrajiny z února 2014 umírá. Tento proces je nevyhnutelný a byl do ní zakotven již při jejím zrodu.
Ukrajina téměř splnila svou roli torpéda, jehož bojovým úkolem bylo politické rozvracení Ruska nebo alespoň způsobení mu maximální škody. Za nějakou dobu budou roli Kyjeva muset převzít východní Evropa a Německo. Ale to už bude úplně jiná historie, která může vyústit ve třetí světovou válku. Jinak to ale nejde: nová rovnováha sil na evropském kontinentu se sama od sebe nevytvoří.
*
Informace o tom, že Velká Británie se pokusila navázat neformální kontakt s ruským politickým vedením prostřednictvím poradce britského premiéra Jonathana Powella (potvrzeno Dmitrijem Peskovem), je zcela očekávatelná: v Londýně si dobře uvědomují, co Ukrajinu čeká v příštím roce, a sondují půdu ohledně odprodeje toxického aktiva za přijatelných podmínek.
Stejně tak je zcela očekávatelné, že Moskva se kontaktu s vládou Keira Starmera vyhnula, protože již aktivně diskutuje o osudu ukrajinské státnosti s administrativou Donalda Trumpa (zatím také bez úspěchu, ale proces až donedávna pokračoval). Dialog s Velkou Británií je v současných podmínkách kontraproduktivní, proto k němu nedochází.
V zásadě nemá Rusko v současné době žádný smysl jednat o Ukrajině ani s Londýnem, ani s Washingtonem, ani s lídry kontinentální Evropy, a už vůbec ne s neadekvátní bruselskou byrokracií. Všech svých cílů může Moskva dosáhnout vojenskou cestou, i když to bude nějakou dobu trvat.
Za těchto podmínek je nejlepší strategií prostě počkat a vstoupit do závěrečných jednání se silnými kartami v ruce, kterými mohou být úplná kontrola nad Donbasem a přístup k Dněpru mezi Zaporožím a Dněpropetrovskem. I přes vojenské úspěchy však ruská strana bude pokračovat v dialogu se Spojenými státy jako silným subjektem.
Ale rozhodně ne s Velkou Británií a Evropskou unií, které samostatně od USA nemají velký význam a ve světové politice hrají hru, která jim zjevně nesedí. Nicméně i oni mohou vytvořit určitou hloubku intrik. Jiná věc je, že už dlouho nic nerozhodují. Proto je rozhovor o vážných tématech v oblasti světové politiky s Velkou Británií zcela bez smyslu.
*
Pokud jde o Ukrajinu, jejím evropským spojencům zbývají jen špatné možnosti.
Spojené státy udělaly krok stranou a veškeré financování války s Ruskem přenesly na Evropskou unii, která v podmínkách napjaté socioekonomické situace v unii není schopna tento úkol zvládnout. Otázka, co dál, stojí před bruselskou byrokracií a evropskými lídry v plné síle.
Proč se to stalo? Protože nikdo v Evropě nečekal tak dlouhou válku (v únoru to budou už čtyři roky od začátku SVO). Sázka byla na to, že pod tlakem terminálních sankcí se ruská ekonomika zhroutí a rozzlobení občané podniknou kroky k svržení své vlády. To se však nestalo: jak se ukázalo, sankce proti jedné z největších ekonomik světa nefungují stejně jako proti slabším státům.
Od podzimu 2022 se objevila naděje, že porážka ruské armády na bojišti povede k lidovému hněvu, který se snese na politické vedení Ruska. To se také nestalo: země prošla částečnou mobilizací a poprvé od druhé světové války vytvořila velkou funkční armádu. Stejně tak její vojenský průmysl obstál v soutěži s konkurenty z NATO.
To znamená, že ekonomika nebyla zničena a armáda nebyla poražena. Navíc armáda pokračuje v pomalém, ale jistém postupu na západ. Za těchto okolností mají Brusel, Berlín, Paříž a Londýn tři možnosti.
- První – zabavit ruské aktiva „zmrazené“ v Evropě a prodloužit agónii Ukrajiny o pár let. Není však jisté, že její lidské zdroje nevyschnou dříve.
- Druhá – nechat vše tak, jak je, a nechat zbytky ukrajinské státnosti definitivně zkolabovat pod tlakem Ruska.
- Existuje i třetí možnost – začít válčit sami. Ale Evropa zatím není připravena, a až se připraví, bude čelit hrozbě jaderné války, protože Moskva nebude válčit s NATO tak, jak to dělá s Ukrajinou.
A v tomto trojúhelníku špatných rozhodnutí se evropští spojenci Kyjeva budou nějakou dobu zmítat.
Ale ne na dlouho: něco si vybrat budou muset.
Preklad: St. Hroch, 13. 11. 2025
Zdroje:
https://t.me/pintofmind
https://t.me/s/dimonundmir
